Hit Satisfaction napsali Rolling Stones náhodou. Mezi rockery ale vůbec nejsou výjimka
Přesně před 60 lety, 12. května 1965 dokončila mladá kapela Rolling Stones nahrávku nové písničky „(I Can’t Get No) Satisfaction”. Skladba vznikla během druhého turné po Spojených státech, kde sice Rolling Stones sklízeli úspěchy, ale zdaleka ještě neplatili za světové hvězdy. Nehynoucí slávu jim měl zajistit právě hit Satisfaction. Vzniknul za okolností, které by se daly popsat jako neobvyklé, v historii pop music ale vůbec ne výjimečné.
Na konci dubna 1965 začínali Rolling Stones druhý týden svého severoamerického turné. Po čtyřech koncertech v Kanadě se přesunuli do New Yorku a pokračovali po východním pobřeží na jih až na Floridu. Po vystoupení v Clearwater odjeli do místního hotelu a zhroutili se do postelí. Kytaristovi Keithu Richardsovi se ale nedařilo usnout. Neustále mu v hlavě zněl kytarový riff, o kterém si nebyl jistý, jestli ho odněkud zná. Nakonec se vypotácel z postele, popadl svou španělku, na magnetofonu zmáčknul tlačítko nahrávání a melodii si zaznamenal.
„Absolutně jsem zapomněl, že jsem si to nahrál,“ popisuje Richards okolnosti ve svých memoárech nazvaných „Život“. „Když jsem se ráno vzbudil, cívka dávno doběhla a magnetofon se točil naprázdno. Převinul jsem pásku, a bylo to tam. Asi třicet vteřin nejistě brnkaného riffu ‚Satisfaction‘. Pak se ozve bouchnutí padající kytary a následuje pětačtyřicet minut chrápání.“
Když na vznik slavného hitu vzpomínal Mick Jagger, tvrdil, že se jim nahrávka zpočátku moc nezdála. Byl na ní pouze riff a první takt melodie, brnkání na akustickou kytaru znělo jako country a nelíbilo se ani samotnému Richardsovi. Fráze „I can’t get no satisfaction“, se kterou Richards přišel, ale zněla, jako by se s ní dalo něco podniknout. Jagger si proto přinesl zápisník a s kolegou na místě napsali zbytek textu.
Po dalších dvou koncertech na Floridě se kapela přesunula do Chicaga, kde operovalo slavné rhythm’n’bluesové studio labelu Chess. Rolling Stones zde nahráli první verzi Satisfaction, které ale pořád neznělo podle jejich představ. Na předělávky ale nezbýval čas, protože skupinu čekal let na západní pobřeží. V Los Angeles přistáli 12. května a jejich první kroky vedly do studia labelu RCA. Zdejší zvukař sice neměl tak hluboké bluesové kořeny jako chicagští mistři, měl ale v repertoáru tajnou zbraň – krabičku s názvem „Maestro Fuzz-Tone“.
Vznik prvního kytarového efektu je podobně zamotaný, jako historie hitu Satisfaction. Za jeho tvůrce bývá nejčastěji označován Glen Snoddy, zvukař ve studiu v Nashvillu proslaveného country nahrávkami Johnnyho Cashe a Krise Kristoffersona. Při práci na albu třetiřadého zpěváka Marty Robbinse ve Snoddyho konzoli cosi prasklo a z reproduktoru se místo líbivého akustického sóla vylinul přebuzený chrapot. Všem přítomným je nutno vzdát čest za duchapřítomnost, protože pokračovali v nahrávání. Když po dvaceti vteřinách zesilovač definitivně dosloužil, měli na pásce osm taktů, které doslova změnily historii. Syrové bzučení sólové kytary katapultoval jinak velmi podprůměrnou skladbu „Don’t Worry“ na první místo country hitparád. Na dveře studia začali klepat další a další zpěváci, kteří chtěli nový sound použít do svých písniček. Snoddy si proto musel sednout s pájkou a šroubovákem k vyhořelém zesilovači a zkoumat, co se v něm vlastně odehrálo. Po dlouhých experimentech sestrojil krabičku, která dokázala zvuk napodobit.
Když Richards zapojil do „Maestro Fuzz-Tone“ svého Gibsona, okamžitě opustil nápad nechat hrát riff dechovou sekcí. Chrčení dodalo písničce potřebnou syrovost, která se dobře doplňovala s textem o mladistvé nespokojenosti se světem plným prázdné komerce. Po osmnáctihodinovém studiovém maratonu se Rolling Stones vynořili do rozpáleného Los Angeles s hitem, který je měl katapultovat mezi největší hudební hvězdy. Mohlo by se zdát, že se při jeho vzniku sešlo až příliš mnoho šťastných náhod, a je těžké si představit, že by se podobný případ mohl opakovat. V historii popmusic se ale náhody dějí poměrně často.
American Woman
Randy Bachman je známý hitmaker, který má na kontě šlágry jako je „Takin' Care of Business“ nebo „You Ain't Seen Nothing Yet“. Jeho největší hit, který je obecně připisován Lenny Krawitzovi, se jmenuje „American Woman“. Vznikl úplně náhodou a ještě větší náhodou byl zachráněn před zapomněním. Ještě než se Randy Bachman prosadil jako skladatel, potloukal se začátkem 70. let po amerických zapadákovech s kapelou Guess Who. Skupině se příliš nedařilo, takže s sebou neměla ani zvukaře, natož náhradní kytary. Když při jednom koncertu na Bachmanově LesPaulu praskla struna, musel vyhlásit přestávku, aby si mohl natáhnout novou. Jak se snažil kytaru naladit, musel si sednout ke klavíru a bušit do něj dva tóny, aby se přes hluk obecenstva slyšel. Diváci si ale mysleli, že jde o předehru k nové písničce, a začali tleskat do rytmu. Spoluhráči honem dokouřili, naklusali na pódium a z jednoduchého riffu zaimprovizovali celou skladbu i s textem. Do konce vystoupení ale obojí zapomněli. Světoznámý hit zachránil úplně náhodou fanoušek s magnetofonem, který už tehdy výrobou pirátských nahrávek ničil hudební průmysl. Když ho pořadatelé chytili, kapela mu výměnou za pásku vyjednala milost a písničku si napsali do not.
Nothing Else Matters
Ploužák od Metallicy patří k nejpřehrávanějším songům rockové historie a neexistuje snad začínající kytarista, který by si tklivý úvod nezabrnkal. Důvod je prostý – riff je tak jednoduchý, že ho zahraje doslova i jednoruký muzikant. Vznikl jednoho večera během turné v roce 1990, kdy frontman James Hetfield seděl v hotelu a telefonoval své milé. Z odloučení ho popadla chandra a zatímco držel levou rukou sluchátko, pravou začal brnkat na struny španělky. Tklivá melodie se mu zalíbila a stále v melancholické náladě k ní dopsal celou písničku. Když ji zaslechl jeho spoluhráč Lars Ulrich, prohlásil, že ji skupina musí zařadit na album. Hetfield byl zpočátku proti. Skladbu považoval za moc osobní, moc smutnou a absolutně mu nezapadala do kontextu ostatního repertoáru metalové kapely. Když se ale s orchestrálními aranžemi Michaela Kamena objevila na singlu vedle živé verze vypalovačky „Enter Sandman“, nebralo nadšení fanoušků mezí. Skladba vyšla na Black Album v roce 1991. Od té doby je to oblíbený song maturitních večírků, začátečnických lekcí školy na kytaru a revivalových bandů.
Fight for Your Right to Party
První bílí rappeři, kteří prorazili do nejvyšší hiphopové ligy, začínali jako punková kapela. Když se ale podíváte na záznamy koncertů ranných Beastie Boys, nabudete dojmu, že jim řádění na pódiu nějak nejde od srdce. Není to jen dojem. Všichni tři (dnes už jen dva) členové kapely jsou založením intelektuálové a image oživlých Beavisů a Buttheadů brali spíš jako hru. Za to, že se ho nemohli dlouho zbavit, může jejich první velký hit „Fight for Your Right to Party“. Vyšel na debutovém albu Licensed to Ill a vznikl jako čistá parodie na mejdanové vyřvávačky typu „We Will Rock You“ nebo „Smoke on the Water“ (ze kterého si ostatně producent Rick Rubin vypůjčil kytarový riff). Když se z písničky stal hit, připadalo to Beastie Boys hrozně legrační. Aby dotáhli parodii do konce, natočili k němu video, které absurdní text pozvedávalo do ještě absurdnějších rozměrů. Jelikož na produkci mohutné šlehačkové bitvy neměli žádný rozpočet, vyhrabali jako správní punkeři prošlé kartony z kontejneru za supermarketem. Všichni prý smrděli jako zkažená vejce ještě asi měsíc. Jejich vtípek se absolutně minul účinkem, a video jim přivedlo do publika přesně ty uřvané vykalence, ze kterých si dělali legraci.
Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye
V dobách, kdy se hudba vydávala na vinylových singlech, bylo ve zvyku na první stranu nahrát písničku, které kapela věřila a chtěla ji slyšet v rádiích. „Béčková“ strana se pak zamázla často záměrně špatnou skladbou, aby rádioví diskžokejové neupadli v pokušení hrát ji namísto „áčkového“ hitu. Přesně v těchto intencích uvažoval i zpěvák Gary DeCarlo, když v roce 1969 dokončil svůj singl „Sweet Laura Lee“. Aby měl vycpávku na B stranu co nejrychleji za sebou, vylovil z police pár pásků s nepoužitými nahrávkami bubeníka, nechal do smyčky improvizovat klavíristu Paula Leku a oba do jednoduché melodie ječeli „Ná-ná. Na-na-ná-ná. Hey-hey-hey. Good bye.“ Výsledkem byla moc dlouhá, moc hlasitá a moc hloupá písnička, která se zákonitě stala obrovským hitem. Gary DeCarlo i Paul Leka se díky ní stali milionáři, ale styděli se za ni natolik, že ji nechali na samostatném singlu vydat coby výtvor neexistující kapely Steam.
