Vítězem 77. ročníku filmového festivalu v Cannes se stala komedie Anora od amerického režiséra Seana Bakera. Mezi vítěze se řadí i herec Jesse Plemons anebo zpěvačka Selena Gomez.
Dvanáctidenní filmový svátek na francouzské riviéře zná své vítěze. Převážně ženská porota s režisérkou Gretou Gerwig v čele oceňovala zejména příběhy se silnými ženskými postavami. Zlatou palmu za nejlepší film získal americký režisér Sean Baker s frenetickou komedií Anora o prostitutce, která se dá dohromady se synem ruského oligarchy. Bakerovy hrdinky a hrdinové pocházejí z podobného prostředí: v Transdarince (2015) šlo o transsexuální prostitutku, poslední Red Rocket (2021) vyprávěla o trampotách vysloužilého pornoherce.
Viditelně rozechvělý Baker svou cenu věnoval všem sexuálním pracovníkům a pracovnicím, zároveň zdůraznil, že film patří do kina: „Je nesmysl sledovat film doma, zatímco rolujete na mobilu a kontrolujete si emaily, i když technologické firmy by nás rády přesvědčily o opaku. Sledovat film s dalšími lidmi v kině je krásný společenský zážitek. Sdílíme smích, smutek, hněv, strach, a když se to podaří, zažíváme s blízkými i cizími nějakou katarzi. A proto říkám, že budoucnost filmu je tam, kde to celé začalo: v kinosále.“
Kinosály v Cannes se během festivalu staly skutečnými svatyněmi filmu. Francouzští organizátoři na jedné straně promítali novinky z celého světa, na druhé pak přilákali legendy Hollywoodu: při slavnostním zakončení převzal George Lucas čestnou Zlatou palmu od svého téměř celoživotního přítele Francise Forda Coppoly.
Grand Prix – festivalové stříbro – vyhrál film All We Imagine as Light (Všechno, co si představíme jako světlo). Indická režisérka Payal Kapadia využila příležitosti a podpořila protesty francouzských festivalových pracovníků.
Cenu poroty pak získal muzikál Emilia Perez v režii francouzského matadora Jacquesa Audiarda. Snímek o narkobaronovi, který touží být ženou, vyhrál i cenu pro nejlepší herečku – respektive herečky. Porota totiž ocenila celý ženský ansámbl ve složení Zoe Saldaña, Karla Sofía Gascón, Selena Gomez a Adriana Paz.
Nejlepším režisérem byl zvolen Miguel Gomez s dramatem Grand Tour o britském úředníkovi a jeho snoubence, který se odehrává od Barmy po Čínu v roce 1918, ale režisér v něm plynule odskakuje i do přítomností a od černobílého obrazu k barevnému. Mezi herci zvítězil Jesse Plemons za trojitou roli v povídkovém dramatu Yorgose Lanthimose Kinds of Kindness (Milé laskavosti).
Body horror The Substance od Coralie Fargeat s Demi Moore, která touží po mladším já, dostal palmu za scénář. Velkým favoritem novinářské obce pak byl The Seed of Sacred Fig (Semínko posvátného fíkovníku) íránského, tamním režimem stíhaného režiséra Mohammada Rasoulofa, který od poroty nakonec získal neobvyklou Zvláštní cenu.
Mě osobně v letošním canneském programu napříč sekcemi zaujaly dva trendy. Frenetické, barevné, žánrově měňavé a téměř fyzické soutěžní filmy Anora, The Substance a Emilia Perez. A potom subtilní observace mnohdy trudné reality – vánoce široké italoamerické rodiny v Christmas Eve at Miller’s Point (Vánoce v Miller's Point) Tylera Taorminy a příběh mladého imigranta, který se snaží přesvědčit imigrační falešným příběhem politického aktivisty The Story of Souleymane Borise Lojkina. Největší objev vnímám jinde: využití virtuální reality nikoli pro obývákovou zábavu, ale coby interaktivní zážitek pro víc účastníků. Spíše než videohra je to pak interaktivní divadlo, kde VR divákům umožní být uprostřed děje, ovšem bez vlastního těla. Působí to pozoruhodně osvobozujícím dojmem.
