Od smrti jednoho z nejvýraznějších českých malířů druhé poloviny 20. století, Jiřího Načeradského (1939–2014), uplynulo deset let. Jeho obrazy jsou zastoupeny ve všech nejvýznamnějších institucích u nás včetně Národní galerie Praha a dále třeba v Centre Pompidou v Paříži, mnoho výraznějších sólových výstav však tento tvůrce neměl. Dluh teď splácí pražská galerie Villa Pellé.
Tři patra výstavy Krása bez závoje v pražské Ville Pellé připomínají deset let od skonu jednoho z nejvýraznějších českých malířů druhé poloviny 20. století, Jiřího Načeradského (1939–2014), autora, jehož obrazy jsou zastoupeny ve všech nejvýznamnějších institucích u nás, včetně Národní galerie Praha a dále třeba v Centre Pompidou v Paříži, ale zároveň tvůrce, který neměl mnoho výraznějších sólových výstav.
A protože Villa Pellé není příliš rozlehlá a protože Náča, jak Jiřímu Načeradskému říkali přátelé, je hojně přítomen i v soukromých sbírkách, rozhodli se autoři výstavy Petr Mach a Petr Vaňous vybírat právě z nich. Vznikla divokostí, erotikou a živočišnou energií překypující třípatrová procházka malířovým dílem, obsahující přes padesát především velkoformátových děl, z nichž přibližně polovina je v Praze dostupná veřejnosti vůbec poprvé.
Hned přízemí je věnováno roku 1967, všeobecně považovanému za Načeradského vrcholné období: tehdy se v obrazech inspiroval novinovými výstřižky v reflexi tehdy čerstvého amerického pop-artu, zatímco u nás dominovala první vlna konceptu a land art. Na výstavě jsou jedinečné obrazy, jako Dívky z Playboye ze sbírky Vladimíra Železného (galerie Zlatá husa), Jazzový motiv (COLLETT Prague / Munich) nebo pozdější Dva Donaldi (sbírka Roberta Runtáka) ze 70. let, na nichž se Načeradský inspiroval komiksem, respektive vnitřními obaly žvýkaček. Svobodomyslnost jeho tvorby pak přibližuje druhé patro, jakýsi kabinet radostí, s erotickým obrazem Žluté hry nebo akrylem Alkohol.
Krása bez závoje alespoň částečně plní výstavní dluh, který Načeradského provázel nejen celý život, ale i posmrtně. V době, kdy už byl evropsky uznávaným autorem, přijely ruské tanky a celá jeho generace na mnoho let zmizela z výstavních síní. Po revoluci, kdy vedl ateliér malby na AVU, jej po dvou letech tehdejší rektor a pozdější ředitel NG Milan Knížák vyhodil a Načeradský začal učit v Brně. Krátce po skončení Knížákova účinkování v NG „Náča“ umírá. Z té doby také pochází konstatování „Málo je Náči!“, které už by mohlo přestat platit.
