V úvodní scéně filmu Tady Havel, slyšíte mě? je bývalému prezidentovi činěn odlitek ruky. Jde o jeden z mnoha aktů „mramorizace“, které Václav Havel na sklonku života více či méně ochotně podstupoval. V dané scéně si z procesu hned dělá legraci: „Lze očekávat, že se mi ozvou různí znalci, který budou říkat o tom, kdy umřu, a tak,“ komentuje fakt, že na odlitku je zachycena i jeho čára života. O něco později, po mozkové příhodě, která ho dovedla do newyorské nemocnice, už vážněji mluví o tom, že v něm po různých zdravotních komplikacích „zesílila potřeba být trvale připraven na eventuální odchod. (…) Aspoň v té míře, v jaké mohu, bych rád měl čistý stůl, a to trvale.“
Snímek Petra Jančárka je dokumentem Havlova odcházení – vědomého a soustředěného. Prezident (jak mu postavy snímku říkají i dávno po skončení funkce) sám Jančárka v roce 2009 požádal, aby poslední roky jeho života zaznamenal. Z dvou set hodin materiálu teď filmař se střihačem Josefem Krajbichem sestavili celovečerní tvar, který vyniká empatickým, ale zároveň nezúčastněným přístupem. Jančárek má jako „prezidentův člověk“ přístup prakticky kamkoli, ale přitom zůstává v pozadí, nevstupuje před kameru, neklade otázky… Citlivě sestříhaný film plyne zdánlivě samovolně víceméně chronologicky (s výjimkou třeba montáže setkání s předními světovými politiky) a jakoby samy od sebe z něj vyvstávají průběžné motivy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
