Pokud o nějakém literárním díle napíšeme, že je klasické, pak to především znamená, že je obecně uznávané. I když jedním ze znaků prožívaného věku je minimálně pochybovat o tom, co je vlivné, nebo to vůbec nějak zpochybňovat, zatím literární kánon, tedy soupis klasických literárních děl, stále funguje. Patří do něj i pětidílný renesanční románový cyklus Gargantua a Pantagruel Françoise Rabelaise.
A hned test na začátek:
Buď: „Ačkoli někteří doktoři skotovští tvrdili, že ho kojila jeho matka a že mohla ze svých prsů vydat po každé čtrnáct set dvě vědra a devět krajáčů mléka. To ovšem není pravděpodobné. A také bylo toto tvrzení prohlášeno Sorbonnou za prsatě pohoršlivé, urážející zbožné sluchy a zdaleka páchnoucí kacířstvím.“
Nebo: „Někteří historikové soudobých dějin ovšem tvrdí, že ho kojila matka, protože ta dokázala ze svých prsisek vydojit při každé kojbě 1402 puten a devět putníků mléka. To ovšem není doloženo. Však také Karolinum prohlásilo toto tvrzení za prsálně skandální, zbožným uším urážlivé a co do metodologie smrdící kacířinou.“
Sedmá kapitola Gargantuy (v první ukázce s názvem Jak dostal Gargantua jméno a jak sál mok, v druhé Jak bylo Gargantuovi uděleno jméno a jak začal nasávat) nejprve v překladu Jihočeské Thelémy, poté v překladu Cibulské Thelémy, vzniknuvším na bytovém semináři Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pod vedením Mrtina C. Putny (jehož youtubový kanál Volá Putna o procesu několikrát referoval). Časový rozdíl je téměř sto let, další ukázky z novinky vizte z blahovůle nakladatelovy zde.
Ale nejdříve něco historie
Francouzský spisovatel (ale také právník, botanik, lékař atd.) François Rabelais, jehož přesný rok narození neznáme (cca 1483–1494; zemřel 1553), vydal kromě jiných děl pět knih inspirovaných oblíbenou lidovou četbou. V tomto případě o obrech, v nichž líčí homérovským postupem putování za poznáním, s pomocí legrace, kterou si dělal ze všeho, co nabízelo středověké myšlení, od scholastiky či mnišství až po rytířství (podobně jako Miguel de Cervantes a jeho don Quijote). Díky tomu se dostal jako autor na index zakázaných knih katolické církve (až do konce 19. století). Skoro až literární pop hvězdu z něj „vyrobil“ ruský literární vědec a kulturolog Michail Bachtin knihou François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, o lidové smíchové kultuře (karnevalismus), o její podvratné funkci atd. Ale o karnevalu tohle není. I když možná stojí za to zavzpomínat, že to byl jeden z případů, kdy se školní výklady literatury a dějepisu (a občanské výchovy) nějak nesešly...
První kniha je věnována Gargantuovi, synovi obra Grandgousiera, jeho výchově, studiím a založení utopického Thelémského opatství. Ve druhé je popsán život, dospívání, studia a dobrodružná cesta Gargantuova syna Pantagruela. Ve třetí Pantagruel uvažuje o ženitbě a rozhoduje se navštívit věštírnu Božská lahvice, další dvě knihy jsou pak vyprávěním o cestě k věštírně, o neznámých ostrovech a jejich obyvatelích.
Patrik Ouředník narušuje monopol
První ukázky (Gargantua) byly u nás otištěny v roce 1907, v překladu Prokopa Haškovce. Ten byl také iniciátorem skupiny romanistů (Jan Čart, František Kamarýt, Stanislav Malec, Josef Rejlek, Karel Šafář, později ještě Alois Krajíc) pokračujících v jeho snahách, jež se nazvala Jihočeskou Thelémou (dle původních domicilů překladatelů). Kompletní dílo vyšlo v roce 1931 a bylo kritikou přijato velice kladně. Překlad, který byl v roce 1953 revidován Josefem Kopalem a vyšel několikrát, „platil“ vlastně donedávna; byl považován za jeden z nejpovedenějších výkonů českého překladatelství. Pro pořádek nutno zmínit, že v roce 1927 vydalo nakladatelství Kuncíř pokus později verneovského překladatele Zdeňka Hobzíka Hrůzostrašná historie Velkého Gargantuy, otce Pantagruelova, kdysi sepsaná panem Alkofribasem, mistrem quintesence.
Rabelaisovský „monopol“ narušil Patrik Ouředník novým překladem druhé knihy s názvem Pantagruel, s podtitulem Chrabré a hrůzostrašné skutky slovutného Pantagruela, zaznamenané nebožtíkem pan Alcofribasem, abstraktérem kvintesence (Vovox Globator, 2022), s doslovem Jiřího Pelána, za což mu Obec překladatelů udělila v roce 2023 prestižní cenu Josefa Jungmanna. Pro nás je důležitý propagační text ke knize (a je zcela jedno, kdo je jeho autorem). „Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování ,lidovosti‘ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty, jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922.“
Skutečně ,gargantuovsky‘ se smát
Na konci roku 2023 vydává Academia v Edici Europa jako 69. svazek Gargantuu v překladu Cibulské Thelémy, s komentáři Martina C. Putny a Petra Wohlmutha. Cibulskou Thelémou se označilo společenství Putnových žáků, bývalých žáků a kolegů, kteří se scházeli na bytovém semináři na pražských Cibulkách. Překlad vznikal nezávisle na tom Ouředníkově, navzájem o sobě nevěděli/y. A protože taková věc není možná bez komentáře, je kniha koncipována jako „soutok“ překládaného textu (sudá paginace, tedy levá strana) a vysvětlování překladatelů (lichá paginace, tedy pravá strana). Ostatně i Ouředníkův překlad by nemohl existovat bez této podpory, bez poznámkového aparátu, stejně jako s výkonem Jihočeské Thelémy byly souběžně vydány Poznámky a vysvětlivky k Rabelaisově knize Život Gargantuův a Pantagruelův (Karel Šafář a Josef Rejlek).
Kniha je skvěle vybavena: Prameny a literatura, rejstřík postav, rejstřík lokalit, anglické a německé resumé, mapka dějiště Gargantuy… A opět citace ze zadní strany knihy: „Nový překlad […] reflektuje proměny češtiny, a to zdaleka nejen ve vnímání vulgarismů. Nechce podat informaci o renesančním smíchu, ale přimět čtenáře skutečně ,gargantuovsky‘ se smát. Navíc bere vážně skutečnost, že nemalá část rebelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech – i k poctě dávné Jihočeské Thelémy.“
Testík druhý:
Buď: „Doraziv do Parilly, byl upozorněn nájemcem v Gouguetu, jak se Pikrocholos opevnil v la Roche Clermault a jak poslal kapitána Šmidlu se silným vojskem, aby napadl les vedský a Vaugaudry, a jak se hnali za plenem až k Pressoir-Billbouardu, a že je to podivné a neuvěřitelné, co svévolí po kraji napáchali.“
Nebo: „Když dorazil do Čimelic, dozvěděl se od nájemce Smetanovy Lhoty, že se Pikochuj opevnil v Protivíně a vyslal kapitána Držku spolu s obří armádou zaútočit na les u Blanice a Bavorov a jak vyplenili drůbeží dvorky až k Oslovu a že je to těžké vůbec uvěřit, že se takových prasáren v kraji dopustili.“
To jest třicátá čtvrtá kapitola Gargantuy (v první ukázce Jak Gargantua opustil město Paříž, aby pomohl své zemi, a jak se Gymnastes setkal s nepřáteli, poté v druhé ukázce Jak Gargantua opustil město Prahu, aby zachránil svou zemi, a jak Tyršités narazil na nepřítele) nejprve v překladu Jihočeské Thelémy, poté v překladu Cibulské Thelémy.
Na začátku autoři komentářů Putna a Wohlmuth poměrně vyčerpávajícím způsobem vysvětlují, s čím se při své práci potýkali – od množství „nestandardních“ slov a obratů až po obrovskou Rabelaisovu mezioborovou vzdělanost. Musel to být neobyčejně dobrodružný slalom mezi tolika Charybdami a Skyllami, napínavé čekání, co z toho „vyleze“. A neustálé opravy, hledání, vyvažování.
Rozemět, ovládnout? Ale houbeles!
Přijít s novým překladem nějaké „klasiky“, to je vždy podnik s nejasným výsledkem. Nakonec dokazuje to třeba debata po vydání nového překladu Bible (tzv. Bible21), kompletně 2015 (A. Flek – J. Hedánek), i když zde nakonec převažovaly kladné ohlasy. V roce 1955 píše Karel Vrána Ladislavu Radimskému (Petru Denovi), oba v exilu, o novém překladu evangelií, že má pravdu v tom, že moderností utrpí slavnostní dikce, ale získá se určitá srozumitelnost míst, která nebyla jasná.
Tohle je dobrý klíč ke Gargantuovi: slavnostní dikce a určitá srozumitelnost. Úplně na začátku stojí otázka, zda opravdu všemu musíme v umění rozumět. Nerozumíme většinou exaktním vědám (Kurt Gödel ví), filozofii, ale umění ano? Stojíte v Madridu před obrazem Black, Red, Black (Mark Rothko), a buď to s vámi nic nedělá, nebo jste nadšeni. Ale proč byste tomu měli rozumět? Rozumí někdo přesně Carollově Alence nebo W. S. Burroughsovi? Nebyl snad Kafka spíš satirik než úzkostný existencialista? Rozumět znamená ovládnout a dát do přihrádky. Pak jsme pány nad životem. Ale houbeles!
Annus Hogen: De arte předstírandi?
V případě Gargantuy, který vycházel s ilustracemi G. Dorého (a ty byly podstatné pro ředění naší potřeby tomu přesně rozumět), a spousty jiných textů není určitá slavnostní dikce na škodu. Žijeme ve společnosti, která dělá vše pro to, aby část lidí (zcela dobrovolně) všemu nerozuměla, svým pokrokem ku blahu lidstva. Na námitku, že tyto knihy čte jen úzká výseč obyvatelstva, je třeba odpovědět: Ano, překládejme, modernizujme, ale s rozmyslem. S určitou srozumitelností.
S ohledem na dvě již uvedené citace ještě např.: „… jak skvěle vyargumentoval profesor Čomský-Tomský v komentáři ke skriptům…“ (s. 56). Výborný fór, ale za 50 let nefungující, bude vyžadovat vysvětlivky vysvětlivek. To stejné na s. 94: „Václav Kikina senilis: Oeconomicus; Václav Kikina senilis: Pedagogicus; Annus Hogen: De arte předstírandi myšlekarum hlubokorum; Petrus Pithaha: Kázání pravdy a lásky.“ Zde navíc přenos osobní antipatie do překladu je nejen trapný, ale i zcela pitomý. Ale nemá příliš smyslu takhle postupně dokladovat ukázkami. Spíš jinak. Je-li děj přeložen do jižních Čech, pak čtenáře napadne, proč by zde měli vystupovat antičtí bohové, když máme své slovanské nebe plné Perunů, Dažbogů či Mokoší. A proč pak v takové přelíbezné krajině přebývá Gargantua, a ne Květoslav, Svatoslav, Chcimír nebo prostě nějaký Pepík? A proč a proč? Tak budeme pokračovat a výsledkem může být něco, co se rovná novému nastudování třeba Prodané nevěsty, kde bude oproti klasice vše jinak, jen název zůstane.
Gargantuovsky se nesmál!
Překlad by neměl předbíhat většinového čtenáře, měl by ho dohánět. A je třeba vše vydávat? Nepochybuji, že celý ten překladatelský podnik byl neobyčejně příjemný, veselý, dobrodružný a že všichni dobrou vůli spolu měli. Ve stejné edici Academie (v jehož ediční radě je i prof. Putna) jsou na letošní rok plánovány mj. překlady J. G. Herdera (O duchu křesťanství a Metakritika ke Kritice čistého rozumu), Lukácse (Zničení rozumu), Lászla Moholyho-Nagye (Vidění v pohybu) nebo Arnolda Bennetta (Ženský rozum). Nemáme se obávat? Nemělo by spíš smysl založit novou řadu překladů, třeba „Ultra“, pro takové počiny?
Těžko odhadnout, jaký bude čtenářský ohlas nového Gargantuy. Pisatel tohoto textu, Jakub Šofar, za sebe sumarizuje: Gargantuovsky se nesmál! Podstatným textem v této knize je komentář, tedy to vpravo, to vlevo je jen doplnění, k citaci. Když bude mít potřebu si znovu Gargantuu přečíst, sáhne po původním překladu Jihočeské Thelémy, kterému možná dost dobře nerozumí, ale jenž má celkem slavnostní dikci.
Psáno sine ira et studio, bez hněvu a zaujatosti.
