Zdálo by se, že po bezmála dvou dekádách, které uplynuly od vydání dnes již kultovní trilogie Milénium Stiega Larssona, musí celosvětová vlna popularity severské krimi už konečně opadnout. Množství prodaných detektivních románů od jeho četných následovníků a neustávající příliv nových děl, ale i autorů a autorek hlásících se k tomuto žánru však svědčí o opaku. Mimořádný úspěch doma ve Švédsku, ale i u nás sklízejí detektivky, které pod pseudonymem Lars Kepler společně píší manželé Alexander a Alexandra Ahndorilovi. Pokud jde o české překlady, knížek s vyšetřovatelem Joonou Linnou prodalo brněnské nakladatelství Host celkem přes tři čtvrtě milionu.
Devět případů komisaře Joony Linny (na desátém se již pracuje) se dočkalo českého vydání jak v knižní, tak v audioknižní podobě, a Apple TV+ podle nich chystá seriál. Není proto divu, že nemalý ohlas vzbudila zpráva o jejich plánované volné trilogii Klíč, publikované ovšem pod pseudonymem Alex Ahndoril a vracející se k žánru klasické detektivky. První díl Až najdu klíč vyšel současně ve Švédsku i v České republice počátkem listopadu (venku je už i audiokniha), a to v překladu Karolíny Kloučkové, která je podepsána pod všemi českými vydáními knih manželů Ahndorilových alias Keplera od roku 2016.
Julie a kostlivci ve skříni
Na scénu přichází třiatřicetiletá Julie Starková, která „při práci u soudu v sobě objevila jistou schopnost číst v lidech“ a založila si vlastní detektivní kancelář. Hlavní hrdinka zůstává navzdory avizovanému žánrovému obratu typickou postavou severské krimi – v podstatě nemající osobní život a k tomu trpící vážnou posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž příčina je odhalena až v pozdější fázi příběhu. Mladá žena s jizvou ve tváři i na duši, která obtížně snášejí jakýkoliv tělesný kontakt, by přesto neměnila – prožité utrpení v ní totiž probudilo nevšední schopnost dočasného absolutního soustředění. Jako by se na chvíli zastavil čas a ona tak mohla zaregistrovat obtížně postřehnutelné detaily ve svém okolí. Což je pro detektivku, jak jistě sami uznáte, nadmíru užitečné nadání, jehož vizualizace by ovšem více vynikla ve filmu než na papíře.
Když si Julii najme švédský dřevařský magnát Per Günter Mott, který po propitém večeru objevil v mobilu fotku neznámého a patrně zavražděného muže, poprosí Julie o pomoc svého bývalého manžela Sidneyho. Ráda by jej totiž získala zpět (ztratila ho kvůli své nevěře). Kromě toho Sidney pracuje u kriminálky, takže se může hodit. Ze Stockholmu se společně vydají na panství Mannheim, kde se seznámí s hlavními podezřelými, tedy zbylými členy zámožné, ale notně rozhárané rodiny Mottových, kde má každý podíl ve firmě a k tomu nějakého toho kostlivce ve skříni. Následuje dlouhá série individuálních i skupinových rozhovorů v rozmanitých kulisách, dokud si detektivka obdařená bystrou myslí (méně již empatií a skromností) neposkládá celou mozaiku a přede všemi neodhalí pachatele vyšetřovaného zločinu.
Nepřítel mezi námi, na panství Mannheim
Výsledek snahy ostříleného detektivkářského dua napsat „whodunitku“ jako ze staré školy bohužel působí trochu rozpačitě a navzdory umírněnému rozsahu – zhruba polovičnímu oproti keplerovkám – i poněkud rozvlekle. Jako by se manželé Ahndorilovi příliš soustředili na to, aby v příběhu vhodně rozmístili potřebné indicie a patřičně vykreslili klíčové vlastnosti a motivy svých postav, a pozapomněli přitom na neméně důležitou ingredienci klasických detektivek: sympatického protagonistu a tajemstvím obestřenou atmosféru. Naopak se nedokázali zcela zříci motivů a prvků typických pro severskou krimi – k nim vedle vyšetřovatelky s posttraumatickou stresovou poruchou patří i samotný jazyk vyprávění, který je velmi strohý a civilní a v kombinaci s výrazně krátkými větami i odstavci se může začít čtenářům brzy zajídat.
Ocenit lze zasazení celého případu do tradičního prostředí (panské sídlo) a hledání pachatele uvnitř pestrého rodinného ansámblu, byť co do množství charakterových vad a neřestí nadměrně zkarikovaného (čímž se do knihy přece jen vkrádá společenskokritický rozměr příznačný pro severskou krimi). Jeho obraz bohužel zůstává po vzoru ilustrace Oly Larssona na obálce knihy poněkud dvourozměrný. Na vině je fakt, že celý děj nahlížíme ryze subjektivní perspektivou hlavní hrdinky (víme a vidíme jen to, co Julie Starková), není zde žádný další vypravěčský hlas, neřkuli přímo dějová linie.
Sečteno a podtrženo: „první“ kniha Alexe Ahndorila možná dostatečně zaměstná čtenářův intelekt, ovšem do kvalitní literatury – a k té lze počítat i nejzdařilejší tituly Larse Keplera – jí cosi podstatného chybí.
