Celkem 68 hodin poslechu na šesti CD nabízí audiovydání kompletní KORESPONDENCE V+W, tedy 561 dopisů, které si přes oceán a hranice rozděleného světa mezi roky 1945 a 1980 vyměňovali divadelní kolegové a nerozluční přátelé Jan Werich a Jiří Voskovec. Audioknihu, která svým rozsahem nemá u nás obdoby, vydává 12. října po čtyřech letech příprav a natáčení jako svůj 57. titul vydavatelství Jiřího Buřiče TEBENAS. Celkem 1 400 stran textu vycházejícího z knih, které v letech 2007–2008 vydalo nakladatelství Akropolis, načetli herci Norbert Lichý (Jan Werich), Václav Knop (Jiří Voskovec) a Daniela Kolářová (Zdenka Werichová).
Nahrávka poskytne unikátní vhled nejen do myšlenkového světa obou geniálních herců a tvůrců, osobních i pracovních radostí a starostí, ale také jejich upřímný pohled na třicet pět let světových dějin druhé poloviny dvacátého století.
Audiokniha bude k dispozici ve formě dárkového balení šesti mp3 CD, ke stažení na hlavních audioknižních platformách. Čtenáři Reflexu, kteří si objednají celoroční předplatné časopisu po 12. říjnu 2023, obdrží kompletní Korespondenci V+W jako dárek zdarma. „Možná tím malinko naštvou svého trafikanta, ale zároveň získají největší audioknihu všech dob. Nejen rozsahem, ale i obsahem,“ říká Jiří Buřič z vydavatelství Tebenas.
Pouhých 12 let
Jan Werich a Jiří Voskovec spolu na jevišti pobyli pouhých dvanáct let. Po válce, kterou oba strávili v USA, se jejich životní cesty rozdělily: Jan Werich zůstává v Československu, Jiří Voskovec emigruje přes Francii zpět do Spojených států. Po změně režimu je jejich neutuchající přátelství po dobu třiceti pěti let až do Werichovy smrti odkázáno jen na občasný telefonát a psaní dopisů.
Na počátku audioknihy stála pro Jiřího Buřiče četba původní knižní verze korespondence: „Zjistil jsem, že v těchto třech knihách je popsána půlka dvacátého století. Tak jak ji nikdo ještě nepopsal – v dopisech dvou kamarádů, kteří netušili, že to někdy někdo zveřejní, a proto byli k sobě neuvěřitelně upřímní. A zároveň lidí, kteří za sebou měli zkušenost z emigrace v době druhé světové války,” říká a dodává: „Knižní verzi dopisů jsem přečetl opravdu celou. Překvapením pro mě byl pocit, že 560 dopisů popisuje tehdejší dobu lépe než všechny učebnice dějepisu dohromady. Jsou tam uvedeny věci, díky kterým je drobet stržena opona z jejich sochy dvou moudrých klaunů – třeba problémy rodinné či soukromé, které někdy připomínají až antickou tragédii. Objevují se tam také zajímavosti pro filmové fanoušky: například ohledně jejich tehdejších plánů, co budou společně točit,” líčí Buřič, co ho při četbě zaujalo.
Kdo to bude číst?
Obstarání autorských práv od obou rodin proběhlo téměř okamžitě. Nad imitátory Voskovce a Wericha pak nepřemýšlel ani vteřinu: „Naopak, snažil jsem se najít podobnou životní energii, nikoli barvu hlasu. To, že Norbert Lichý působí jako věrná kopie Jana Wericha, je jen neplánovaný bonus navíc. S Václavem Knopem se znám mnoho let a připomínal mi Voskovce svou činorodostí a aktivitou. Z Voskovce jsem měl dojem, že byl akční, neustále něco začínal, nedělalo mu problém jeden den zkoušet s ochotníky a druhý na Broadwayi. A přesně takový mi přišel Václav Knop. Nyní z té nahrávky mám pocit, že ho vystihl úplně neuvěřitelně. A na zklamané a životní cestou unavené občasné dopisy Zdenky Werichové existovala jen jediná varianta. Jsem pyšný, že Daniela Kolářová naši nabídku neodmítla.“
Původní kniha byla opatřena komentáři editora Ladislava Matějky a řadou neznámých a historicky cenných fotografií. „Po zahájení natáčení na podzim 2019 jsme ale došli k názoru, že síla a někdy až dojemná upřímnost dopisů obou velikánů, jsou tak mocné, že je necháme na posluchače působit bez jakýchkoli dalších komentářů a doplnění,” vysvětluje Jiří Buřič.
Nevíme, zda došlo vše
Do natáčení ale zasáhl covid, a tak se točilo velmi postupně a pomalu téměř čtyři roky v celkově třech studiích. Jak Buřič zdůrazňuje, Korespondence je plná otázek, na které v následujícím dopise nepřichází odpověď: „Často se stávalo, že se pošta vzájemně křížila. Především Voskovec zvládl napsat několik dlouhých dopisů týdně, zatímco odpověď z Prahy přišla na pohlednici. A kromě psané komunikace probíhal mezi umělci i kontakt telefonický, v pozdější době dokonce i živý v podobě nahrávaných magnetofonových kazet.”
Dodnes navíc není jasné, jestli byl každý dopis doručen, případně prošel komunistickou cenzurou. A také zda byl pokaždé archivován. Zatímco Jiří Voskovec psal své dopisy přes kopírák a kopie schraňoval, Werichova část komunikace je závislá na jejím doručení k adresátovi. „Jeho v USA žijící kamarád často hrál či natáčel mimo New York. Někdy stihl svou novou přechodnou adresu předem nahlásit, ale jestli jej dopis z Prahy pokaždé našel, to už nikdo nezjistí,” líčí Buřič.
Ježkovy motivy
A jak vybírali hudbu na předěl k jednotlivým dopisům? „Nad hudbou jsme dlouze přemýšleli. Ve hře bylo použito archivních nahrávek z Osvobozeného divadla. Jenže Korespondence začíná až po válce, v době, kdy Osvobozené už dlouho neexistuje. Navíc jsme chtěli, aby hudební složka nebyla dlouhá a zároveň podtrhovala atmosféru konkrétního dopisu. Někdy rozvernou, jindy vážnou. Proto jsem požádal multiinstrumentalistu Ravena, se kterým spolupracujeme celých 10 let činnosti vydavatelství Tebenas, aby se pokusil vytvořit krátké předěly na motivy skladeb Jaroslava Ježka. Myslím, že se mu to podařilo na výbornou.“
Zajímavostí je, že se pravidelně v textu objevují odkazy na konkrétní osoby z minulosti, většinou však formou přezdívek či zašifrovaných jmen. „Někdy se dá pravé jméno osoby vydedukovat z indicií, jindy je třeba vyčkat na jeho prozrazení v pozdější době. V určitém momentu nahrávky si jistě všimnete, že část jednoho Werichova dopisu je součástí i dopisu jiného, datovaného později. Těžko najít správné vysvětlení,” krčí rameny Buřič. „Snad dorazil do Ameriky vícekrát, neboť posílat více kopií na různé adresy bylo v jejich komunikaci běžné, a Voskovec jej omylem zařadil znovu do svého archivu. Nelze to vyloučit. Ale které datum je správné? Na to nám už bohužel nikdo nedá odpověď, proto jsme i my dotyčnou část dopisu natočili dvakrát,” dodává.
Knižní verze obsahuje oproti audioknize ještě o několik dopisů více: Voskovcovu korespondenci s přáteli či lékaři, kteří ošetřovali Jana Wericha v jeho posledních dnech. „Naše nahrávka ale končí dojemným vyznáním Voskovce zemřelému kamarádovi. I to je důvod, proč si tato audiokniha a knižní verze nemají konkurovat. Mají se doplňovat, pomáhat si, hledat nevyřčené a nenapsané odpovědi. Mají stát vedle sebe jako sourozenci. Nebo jako dva celoživotní přátelé. Jako Jiří Voskovec a Jan Werich,” uzavírá Jiří Buřič, který přidává informaci, kde a jak si nejlépe poslechnout 68 hodin voskovcovsko-werichovského audia: „Vážně si myslím, že audiokniha nahrazuje, co dnešní osnovy dějepisu nenabízejí. Mohl by ji pouštět pan učitel žákům. Filmový fanoušek v ní zase najde informace o spoustě projektů, ve kterých mohli Werich nebo Voskovec hrát a nakonec z toho sešlo. Pamětník snad ocení jazyk a moudro obou pánů. Tudíž pouštět si může každý, jak a kde chce, dlouhé cesty nejsou výjimkou – uvidíte, kam až se dá za 68 hodin dojet…“
