Jan Plecháč (38) patří mezi nejúspěšnější průmyslové návrháře u nás. Pro letošní přehlídku Designblok připravil dvě instalace: firemní prezentaci sklárny Moser ve Veletržním paláci a putovní výstavu o současném českém sklu, která bude k vidění v zahradě před Míčovnou Pražského hradu. Třetím hlavním místem konání Designbloku 2023 (4.–8. října) je Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Studoval jste na UMPRUM v ateliéru architektury a designu u Jiřího Pelcla. Jaký byl jako pedagog?
Skvělý, byl u všech mých velkých kariérních rozhodnutí. Když jsem dokončil diplomku, šel jsem za ním, co bych měl dělat, abych si otevřel dveře do světa. On mi na to řekl: „Honzo, židle Icons vezměte do Milána. Tady máte kontakt na pořadatelku Marvu Griffinovou. Určitě to bude dobrý krok!“ Což bylo zásadní. Já, mladej kluk, vůbec nevěděl, jestli do Milána mám investovat, stálo to spoustu peněz. Ale poslechl jsem, i když jsem netušil, co můžu čekat. Čímž chci říci, že mi na začátku pomohl udělat klíčové rozhodnutí. Podobně jako loni, když jsem se rozhodoval, zda mám přijmout nabídku od Moseru. Když jsme si s Moserem plácli, volal mi shodou okolností právě Jura Pelcl a vše mi posvětil. Povídá: „Jděte do toho. Vy můžete pomoct Moseru, Moser může pomoct vám.“
Jak dlouho jste studoval historii Moseru, než jste se pustil do vlastního navrhování nových objektů?
Dal jsem si na to tři čtvrtě roku, potřeboval jsem se probrat historií Moseru, co se tam odehrávalo a proč, potřeboval jsem si pojmenovat DNA, vždyť Moseru bude za několik let 170. Když se rozhlédnete kolem sebe a zeptáte se lidí, čím pro ně Moser je, zpravidla to zkomprimují na posledních dvacet let. Ale vrstev je mnohem víc. Mě zaujaly pro dnešního diváka spíše netypické aspekty, jemné femininní tvary, které na první pohled někomu Moser ani nepřipomínají. Ale není to pravda: když se podíváte na Lobmeyr (vídeňská firma založená v roce 1823, která mívala dílnu v Kamenickém Šenově; poznámka autora), zjistíte, že s Moserem měla ze začátku hodně podobnou tvorbu. Lobmeyr si udržel linii tenkého střepu s jemnou, tenkou rytinou, ale Moser se časem stočil k poměrně tlustostěnným a hodně barevným objektům a jemné záležitosti se u něj zcela vytratily.
Nebylo to tím, že se české sklárny za minulého režimu orientovaly na klientelu ze Sovětského svazu a arabských zemí?
Já si nemyslím, že ruská nebo arabská klientela byla spouštěčem. Už Leo Moser – vedení převzal v roce 1916 – přinesl do firmy barvy, což byl revoluční a poměrně úspěšný počin. Takže vše se odehrálo dávno před tím, než později Moser spadl pod komunistický podnik zahraničního obchodu Skloexport. I když je pravda, že právě tehdy – v 50. až 70. letech 20. století – navazovala brutalistní vlna, dobře viditelná po celém světě. Moser začal oslovovat špičkové výtvarníky a vznikaly krásné produkty. Na druhou stranu po nějaké době, když se architektura a design vrátily do normálních kolejí, nastoupily jiné směry a formy opět zeštíhlely, ztenčily se, staly se elegantnějšími, Moser se k jemnosti už nevrátil. Že mi tahle složka chybí, jsem si uvědomil, když jsem přemýšlel, co bych chtěl koupit své ženě. Stejně tak jsem hledal, zda jsou v současné kolekci i dostatečně maskulinní věci, aby odrazily zase mou povahu. Přišlo mi, že se to trochu smývá. Všechno to jsou krásné a barevné skleněné objekty, ale diverzita nebo polarita mezi nimi moc není. Což by měl být jeden ze základních stavebních kamenů mé budoucí tvorby, myslím, že si pak navzájem mohou hodně pomáhat.
Ale prvním objektem, který jste pro Moser autorsky vytvořil, byla vázaAbyss, jež je tvarově hodně masívní, řekněme až brutalistní. Chtěl jste se odrazit od něčeho hutnějšího a pak teprve vyrazit k jemnějším tvarům?
Máte pravdu, že může znít divně, když mluvím o vzájemném doplňování mužského a ženského elementu, a pak přijdu s Abyssem. Ale nyní vedle něj představíme i jemný řez, korunovaný tenkou rytinou. Mám za to, že teprve na Designbloku 2023 to začne dávat smysl, že se kruh v tomto smyslu uzavře.
Když navrhujete nové moserovské sklo, jaký je poměr tradičně historického a současného? A mění se technologie nebo tvarosloví?
Snažím se vycházet z DNA Moseru, používat jak klasické barvy, tak některé pozapomenuté, které měl Leo Moser ve své prvorepublikové barevnici. Za mě byl Moser hodně barevný, proto jsem se pro letošek snažil nové věci barevně utlumit, udělat je v něčem částečně současnější, aby zapadly do moderního interiéru. A nové tvarování skla? To je docela složitá disciplína, v technologii samotné se moc nezměnilo. Moser od svých začátků používá stejné složení neolovnatého křišťálu. Což je úplně jiná disciplína, než když navrhujete auta nebo telefony, tedy když působíte v oborech, kde se technologie ohromně rychle proměňují, kde dnes máte úplně jiné možnosti než před deseti lety. Všechno je malé, tenké, úzké, svítivé, ale ve sklářství většinou stále užíváme stejné nástroje. Jediné, co se mění, je doba a vkus. Až v nich pak leží prostor pro návrháře, aby něco upravil nebo mohl vymyslet něco nového.
Na Designbloku si premiéru odbude putovní výstava o současném českém skle Designblok Cosmos. Co si pod tím názvem představit?
Jedná se o průřez současným českým sklem, potažmo pracemi desítky designérů podle výběru Jany Zielinské a Jiřího Macka. Každý z oslovených připravil speciální projekt. Já se pak snažil vetknout přehlídce přitažlivost, dát jí novou audiovizuální dimenzi se smyslovým vnímáním. Cosmos jsem nechal postavit jako rozkládatelnou konstrukci na tahači, na kterém se vozí atrakce na poutě, což nám umožnilo vytvořit docela velkou přemístitelnou plochu. Po premiéře se na zahradě před Míčovnou Pražského hradu složí a pojede dál. Jedna ze zastávek bude příští jaro v Miláně na veletrhu Salone del Mobile 2024.
Jde o něco podobného jako vaše loňská prostorová instalace postele pro značku Johann Malle nebo jako když jste v roce 2020 vytvořil manufakturu na výrobu motocyklu, který na Designblokuvznikal přímo před očima diváků?
V případě motorky nešlo o prostředí, ale o to, co se odehrávalo na místě – o performanci a nakonec o závod s časem, zda se nám podaří celou motorku na místě sestavit. Spojovalo se mi tam několik aspektů: bylo to poprvé, co jsem se stal hlavním designérem Designbloku. A zároveň poprvé, co jsem dělal bez dlouholetého kolegy a kamaráda Henryho Wielguse. Musím říct, že jsem si to neuvěřitelně užil i s celou partou pseudořemeslníků, které jsou oslovil, aby tam se mnou motorku vytvářeli. „Pseudo“ říkám proto, že každý z nich je výjimečný kreativec, jenž ale v tomhle případě vystoupil ze své komfortní zóny a pracoval na dost neobvyklém projektu. Na začátku jsem se obával, že se to nemusí spojit dohromady, že si každý udělá své a třeba půjde zase domů. Ale když tam hned druhý den po obědě všichni společně zůstali, ostatně jako pak po celou dobu vznikání té „hračky“, bylo to pro mě úžasné zadostiučinění. Nádherný byl poslední večer, kdy jsme po pěti dnech motorku složili, nastartovali a přijeli na ní do kavárny. Krásný pocit, vědět, že jezdí. A krásný pocit z toho, jaká parta tam během pár dní vznikla.
Jaká máte měřítka spokojenosti při práci?
Měřítek je samozřejmě několik. V případě Moseru je pro mě zásadní, jak na moje návrhy reaguje odborná veřejnost u nás i ve světě. A přirozeně jak to funguje obchodně.
Vydobyl si český design v posledních letech výraznější místo?
Vydobyl, mám za to, že tomu pomáhají především jednotlivé domácí značky. Vnímám, že když se někde v zahraničí zmíním, že navrhuju pro Moser nebo Lasvit, ve společnosti to rezonuje. Zvláště v posledních deseti letech jde povědomí o našich značkách znatelně nahoru.
