Zakladatel The Cinematic Orchestra JASON SWINSCOE studoval umění na Cardiff School of Art & Design, v Londýně pracoval pro slavný label Ninja Tune, žil a tvořil v New Yorku či Los Angeles a od brexitu bydlí v Lisabonu. Globální perspektiva a čtvrtstoletí zkušeností mu umožňují uvažovat o hudbě, a umění obecně, z velkého nadhledu.
Na konci minulého století jste pracoval na manažerské pozici u legendárního hudebního vydavatelství Ninja Tune. Jak se podle vás během posledních pětadvaceti let proměnilo hudební prostředí?
To je dlouhá story! Změnilo se snad úplně všechno. Objevily se úplně nové styly, ohromný rozvoj nastal v technologiích obecně, ale i v aplikacích, které hudbu pomáhají vytvářet i distribuovat. Postupně byly delší hudební formy, jako jsou alba, upozaďovány ve prospěch krátkých, nebo dokonce extrémně krátkých. Jednak v souvislosti s aplikacemi typu Spotify nebo Apple Music, v nichž se uživatel zaměřuje na jednotlivé písničky, a pak taky díky vlivu sociálních médií, jako Instagram či TikTok, která sdělení komprimují na několik desítek sekund, maximálně na minutu. To mění i přístup k produkování hudby. Intro, předehra, vystavění nálady, tohle všechno mizí. Jde se rovnou na věc, na tu část, která vydělává prachy, zpravidla na refrén. Říká se tomu „crip- ple effect“, efekt mrzačení, což má velký vliv nejen na kreativitu, ale i na způsob, jakým se o hudbě jako o produktu přemýšlí.
Co s tím?
Abych nebyl jenom příkrý – v posledních letech se v některých žánrech vrací do módy to, čemu říkám fyzické. Tedy, že se část publika, která už má zkratkovitosti plné zuby, čím dál více vrací k poslechu celých alb, do kterého se fyzicky zapojíte, vyberete si je z regálu, dáte na gramofon, věnujete jim čas, ponoříte se do nich, vytváříte si kritický názor. To je opakem přístupu sociálních sítí k hudbě. TikTok se vůči mladým staví do pozice jakéhosi kurátora hudby, často se ukazuje, že posluchači danou věc poprvé slyšeli právě tam nebo na YouTube. Ze Spotify se stala víceméně knihovna, kde jde o nashromáždění co největšího množství a druhů obsahu. Nemám rád, když mi Spotify nabízí písničky, je to pak jen neosobní vata. Připadá mi, jako by celý ten technologický pokrok, ke kterému za posledních patnáct let došlo, nepočítal dopředu s tím, jak ovlivní způsob konzumace hudby, informování o ní, vlastně celý hudební průmysl. Žijeme v době výzev, ale ne vždy na ně umíme správně reagovat. Typickým příkladem je, jak streamování písniček zásadně zhoršuje kvalitu reprodukce a poslechu. Kvantita stojí nad kvalitou. Neříkám, že všechno je špatně, jen se snažím odpovědět na tak rozsáhlou otázku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
