Organizátor a ředitel největšího pražského hudebního festivalu Metronome Prague, promotér David Gaydečka (46), toho za posledních 25 let stihl hodně. Kromě Metronomu, který se koná už od roku 2016, stojí za vznikem agentury Joe’s Garage či za festivalem United Islands of Prague, který letos oslavil dvacetiny. V rámci letošního ročníku Metronomu (22.–24. června) vystoupí na pražském Výstavišti Jamiroquai, M83, Zaz, Aurora, Moderat, Tove Lo, White Lies, Editors, Jana Kirschner, Zrní, David Koller, Lazer Viking a mnoho dalších.
Po dvou letech pandemických uzávěr se hudební byznys loni začal vracet k normálu, na Metronomu zahráli Nick Cave, Beck i Underworld. Jak dlouho trvá zajistit festivalové headlinery?
Loni se většinou uskutečnily akce opakovaně odkládané z předchozích let. My měli to štěstí, že Nick Cave, Beck i Underworld nakonec vystoupili v rámci jednoho ročníku. Původně se to takhle nedomlouvalo. Letos už je situace normálnější: aby se člověk ke špičkovým interpretům dostal, a Metronome opravdu není jediná akce na světě, musí začít s výraznějším časovým odstupem. Jednání trvají dva až tři roky. Na Beckovi, než to v roce 2022 klaplo, jsme dělali pět let.
Kam jezdíte na programové konference? Do Londýna?
Většinou do Londýna. Vždycky v září se tam potkávají bookeři s pořadateli festivalů a vznikají zásadní dohody, například o teritorialitě. Pokud je dohoda s managementem dané kapely kvalitní a obě strany si rozumějí, vědí, že je nesmyslné vytvářet konkurenci několikerým hraním na stejném teritoriu a ve stejném čase. Když píšeme francouzské hudební skupině M83: „Přijeďte si zahrát v sobotu na hlavní scénu,“ zároveň dodáváme, že naší podmínkou je, že v podobné době nebudou hrát nikde v rozmezí tří až čtyř set kilometrů od Prahy. V Londýně jsem si mimo jiné uvědomil, jak výjimečné festivalové areály u nás máme. Zahraniční festivaly se většinou konají na letištích, brownfieldech nebo větších sportovištích, kdežto my jsme na Výstavišti, téměř v centru Prahy. Na podobně výjimečném místě se koná festival Colours of Ostrava.
Jak dlouho dopředu se areál festivalu na pražském Výstavišti začíná stavět?
Produkční tým začíná stavět přibližně čtrnáct dní dopředu. Technika jednotlivých kapel se pak na hlavní scény stěhuje buď po ránu, nebo den před vystoupením. Pak probíhají zvukové zkoušky. Velké kapely jsou v Praze většinou na dva dny. Často si ale pobyt prodlouží. Jako Beck, který si chtěl užít koncert Nicka Cavea. Někdo se po Praze chce pohybovat inkognito, někdo vyžaduje osobní ochranku. Když jsme pořádali koncert Jerryho Leea Lewise, jednoho ze zakladatelů rokenrolu, chtěl ochranku na celou dobu svého čtyřdenního pobytu, ale pak ji v podstatě nepotřeboval. Většina umělců až na místě zjistí, že v Praze je pohoda, ale po zkušenostech z jiných měst ve Spojených státech nebo v Anglii se jim nemůžete divit.
Jsou muzikanti, kteří jsou úplně bezprostřední, a žádné zvláštní požadavky na servis nemají?
Například Jeff Beck. I když nám jeho tour manager říkal, že Jeff zůstane v hotelu, a ať ho nikam netaháme, už za hodinu po jeho příjezdu do Prahy mi volali kamarádi: „Davide, přijď do Mlejna, je tam Jeff Beck!“ Když jsme ho do Prahy zvali podruhé, hned se ptal, jestli je v Praze pořád ta kavárna s postelí na stropě. Když jsme pak po koncertě do Mlýnské kavárny vyrazili, Jeff nám s radostí oznámil, že právě dohráli turné, že mají týden volno, a můžou si tak užít pořádnou after party. Někdy v pět ráno jsme šli celí šťastní domů. Moc se nedodržela zavírací doba, ale majitelé objektu snad už kavárníkovi odpustili.
Jak se festivaly mění v čase?
Hodně je to vidět na už zmíněných festivalových areálech: na každém rohu tam teď bývá nějaký zábavný prvek, až bych řekl, že se festivaly mění v jakési hypermarkety zábavy. My to máme jinak, klademe důraz především na muziku, v programu stavíme různé programové linie. Když nahlédnete do toho letošního, zjistíte, že každý den můžete vyrazit po jiné hudební trase. Třeba čtvrtek jsme vystavěli v rytmu groovu, funku a rapu. Začnete s PSH Live Bandem, pak se dá jít na irskou neosoulovou zpěvačku a rapperku Biig Piig, následně na hlavní scéně zahrají Jamiroquai a hned potom se můžete přesunout do Moon Clubu na takzvané Monkey Business Special, což jsou Monkey Business s hosty z příbuzné kapely J.A.R. Po půlnoci můžete festivalový den zakončit na projektu českého hudebního dua Bratři.
Před vznikem Metronomu – v devadesátých a nultých letech – zažilo pražské Výstaviště hned několik pokusů o založení festivalů, které se nikdy nepodařilo dotáhnout do úspěšných zítřků. Proč jste se do toho v roce 2016 pustili vy?
Dlouhá léta děláme festival United Islands of Prague, i ten měl své pády a vzlety. Po třetím ročníku to vypadalo, že Ostrovy zavřeme. Ale vydrželi jsme a po několika dalších letech festival stabilizovali, začátkem letošního května proběhl už dvacátý ročník. Takže jsme věděli, že festivalovou tradici založit lze, ale že to ze začátku dost bolí. A protože je jasné, že United Islands si svůj směr našly, byla by škoda nezužitkovat know-how, které jsme za ta léta získali. Současně jsme věděli, že nic nebude fungovat hned. Bylo nám jasné, že první ročníky budou ztrátové, proto jsme přichystali osmiletý plán.
A proto jste přizvali podnikatele a mecenáše Libora Winklera ze společnosti RSJ?
Původně jsme za ním vyrazili s prosbou o radu, jak nastavit celý proces, aby do toho s námi někdo chtěl jít. Jenže Libor řekl, že se mu ten plán líbí a že podobná akce by podle jeho názoru v Praze existovat měla. Vznikající festival Metronome tehdy neoznačil za klasickou investici, protože ta má rychlejší návratnost i ziskovost, ale za investici hodnotovou. Plácli jsme si a pustili se do toho společně. Díky jeho vkladu jsme překonali první tři ročníky, které byly opravdu finančně náročné, čtvrtý už začal fungovat, jenže pak přišla pandemie, která nás v celém plánu zdržela.
Bylo na pandemii něco pozitivního?
Znovu jsme byli donuceni promyslet, jak by měla akce formátu Metronome Prague fungovat a co by měla divákům přinášet.
A přišli jste na to, že se podobná práce nedá dělat z domova?
Rád dávám příměr, že hokejový tým z home officeu opravdu trénovat nemůžete. Kliky a shyby každý zvládne sám, ale potom musíte secvičit herní situace, jinak gól nedáte. Podobné to je, myslím, i s kapelami. Každý hudebník může cvičit doma, ale nějaká zkouška proběhnout musí, jinak se hudba nedá poslouchat. A my jsme něco jako tým, který energii kapel na publikum přenáší, což právě nemůžete dělat z domova. Festival podobného rozsahu je kolektivní činnost, v tomhle ohledu jsem rozhodně staromilec. Už za pár dní se na Výstavišti sejdeme s celou řadou diváků, kteří „to“ chtějí naživo a rádi svoje zážitky sdílejí s přáteli.
