Vedlejší program canneského festivalu Un certain regard vyhrálo drama o dospívajících How to Have Sex od Molly Manning Walker. Uspěla i vizionářsky občerstvující cesta do nitra Konga s názvem Augure od belgického režiséra Balojiho Tshianiho. Oba filmy jsou debuty.
Un certain regard byla vždycky sekce pro ty odvážnější filmy v canneském programu. Často jde o debuty, o filmy, které se nebojí experimentovat s formou či obsahem, a také o filmy ze zemí, jež nemají hlubokou filmovou historii. Letos se tu promítaly filmy z Mongolska, Súdánu, dokonce dvě produkce z Maroka – Afrika koneckonců hraje v Cannes čím dál větší roli, což souvisí s tím, jak se Francouzi začali vyrovnávat se svou koloniální historií.
Porota Un certain regard v čele s americkým hercem Johnem C. Reillym, který v sále každý den nadšeně mával fanouškům, za vítěze zvolila drama How to Have Sex debutující Molly Manning Walker, jež se zatím dokázala prosadit jako kameramanka. Ve filmu připomínajícím mix divokých Spring Breakers a syrových sociálních sond Andrey Arnold (American Honey) nakonec není ani tolik sexu jako spíš tíhy dospívání. Tři čerstvé maturantky, které ještě čekají na výsledky přijímaček na vysokou školu, vyrážejí na první velké prázdniny – do Řecka. Chtějí mejdanovat, potkávat kluky, věří v noci plné vášnivého sexu. Tara (Mia McKenna-Bruce) je přitom v tomto ohledu velmi nezkušená.
Režisérka se citlivě soustředí na ohledávání hranic příjemného s nepříjemným, hlasitého souhlasu s tichým nesouhlasem. Molly Manning Walker už dopředu prohlašovala, že film je svým způsobem její osobní terapií v souvislosti s nepříjemnými zkušenostmi s muži. „Ale především šlo o zkušenost, kterou sdílí mnoho žen,“ zmiňuje ani ne třicetiletá režisérka při rozhovoru. „Hovory na tohle téma by měly začínat u mužů, chápete, svět stojí na mužském potěšení. Všichni rozumí mužskému pohledu na sex. Ale v podstatě se nemluví o tom ženském. Co je pro ženu dobrý sex?“
Walker má k ruce fantastické herečky i herce, při natáčení se spoléhala na vytvoření přátelské atmosféry s množstvím improvizací. Podařilo se jí vytvořit autentické scény, v nichž sen o krásných prázdninách dostává hořkou pachuť, ovšem bez didaktických, návodných gest. Díky tomu věřím, že film, který na českého distributora zatím čeká, skutečně může nějakou diskusi vyvolat. A i když How to Have Sex nedosahuje brilance filmů zmíněné Andrey Arnold, považuju ho za nejdůležitější film letošních Cannes.
Tím nejobjevnějším je pak pro mě druhý oceněný snímek z Un certain regard: Augure debutujícího belgického rappera Balojiho Tshianiho o čtyřech lidech, obžalovaných v současném Kongu z čarodějnictví. „Ostrakizací jsem prolezlý do morku kostí už jenom díky svému jménu,“ říká Baloji, nepřehlédnutelně sošný muž v klobouku, sukni a odhadem deseti prsteny na rukou. Zelenými, zlatými. „Baloji byl kdysi výraz pro vědce, léčitele. Po příchodu křesťanství na ně padl stín čarodějnictví. Dnes Baloji znamená něco jako démon nebo ďábel. Bojuju s tím celý život, lidé se ke mně často chovají, jako kdybych byl obklopený zlými duchy.“
Baloji své jméno přitom dostal z vděku, neboť jeho otci kdysi jeden z léčitelů zachránil život. O změně jména uvažoval, ale prý by ho to stálo 3000 eur. Takové peníze však raději investoval do přípravy debutu, v němž se neotřele setkávají africké i evropské tradice: od karnevalových scén až ke snové variantě pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Augure působí jako radostný, videoklipově barevný, kostýmně bohatý odvážný kus, který je radost sledovat.
