Opakuje se situace z loňského roku: na Cenách české filmové kritiky vyhraje film pokoušející hranice filmového média, České lvy pak ovládne sebejistý, zručně natočený střední proud se špičkovými formálními náležitostmi. Loni to byly divadelně stylizovaná Okupace versus Zátopek, letos komiksový Arvéd proti snímku Il Boemo o barokním skladateli Josefu Myslivečkovi.
Vítěze Českých lvů, přinejmenším toho v kategorii nejlepší film, často napovídá výběr snímku, který udílející Česká filmová a televizní akademie vyšle za Česko na Oscary; i tentokrát šlo v obou případech o životopisné historické drama scenáristy a režiséra Petra Václava a producenta Jana Macoly Il Boemo. Snímek natočený z velké části v italštině a v Itálii, kde jeho titulní hrdina Josef Mysliveček strávil podstatnou část života, dále pobral lvy za nejlepší režii, zvuk, výpravu, kostýmy a masky. Nepochopitelně opominut zůstal Vojtěch Dyk, který ztvárnil hlavní mužskou roli.
Dvojice Arvéd a Il Boemo rozdíl v souhrnném hodnocení ze strany kritiků a akademiků dobře ilustruje. Srovnání vyniká tím spíš, že oba filmy jsou životopisy skutečných postav. Arvéd, jenž vyhrál v kategoriích nejlepší scénář (Vojtěch Mašek, který snímek i režíroval, a Jan Poláček), herec v hlavní roli (Michal Kern) a hudba (Aid Kid a Pjoni), vypráví o okultistovi a udavači Jiřím Arvédu Smíchovském, jenž spolupracoval s oběma totalitami 20. století. Jde o hříčku lákavou nápadem, ale úmornou jeho opakováním a záumným permutováním na ploše neúnosné stopáže; je to spíš konstrukt než podívaná.
Oproti tomu Il Boemo je spektákl se vším všudy, s velkými výpravnými scénami v italských operních domech, skvostnými interiéry paláců, nákladnými kostýmy. Tradiční vyprávění včetně oblíbeného modelu „začneme od konce, vrátíme se na začátek a pak to vezmeme popořadě“ tady funguje a umožňuje hladce plynoucí divácký zážitek. A i když se divácké i kritické preference velmi liší, jedna věc je na Il Boemo nepopiratelná – kvalita režie Petra Václava. Václav režíruje nadvakrát, vypráví totiž o dirigentovi, tedy člověku, který „režíruje“ operní představení. Inscenuje inscenování, vypráví o vyprávění, obě roviny skvěle propojuje.
Nejnabitějšími kategoriemi letos byly dokument, střih a ženský herecký výkon v hlavní roli: vyhrát v nich si zasloužili snad všichni zúčastnění. Dokumenty nabízely filmy, v nichž – oproti Arvédovi – netradiční forma nijak nebránila divácké vstřícnosti. Zvítězil snímek Adély Komrzý a Tomáše Bojara Zkouška umění o přijímačkách na Akademii výtvarného umění, jeden z nejvtipnějších filmů loňského roku a zároveň vedle Il Boemo další počin, který buduje most mezi vysokým uměním a mainstreamovým publikem.
Dokumenty právem pronikly i do kategorie střihu, zvítězili ale Šimon Hájek s Jakubem Jelínkem za drogově-rapovou jízdu BANGER. Opět zaslouženě – Hájek je jedním z našich nejuniverzálnějších, nejpracovitějších a nejnekonvenčnějších střihačů a dokáže suverénně míchat postupy vyučované na FAMU s triky odkoukanými z béčkových akčních snímků.
A herečky? Vítězství suverénní Kláry Melíškové v roli nepřístupné zdravotní sestry obviněné z vraždy pacienta v minisérii Podezření se celkem předpokládalo, ale vynikající je i Vita Smachelyuk, jíž role odhodlané ukrajinské matky v dramatu Oběť otevřelo dveře k mezinárodní herecké kariéře. A velmi pilná a tvárná Natália Germáni (nedoceněný magický thriller Světlonoc) Českého lva získá nejpozději do tří let. Kategorie hereček se stala úspěchem i Michala Blaška, který režíroval jak Podezření, tak Oběť; lva si odnesl za první jmenovaný titul.
Pozoruhodné bylo udělení hned dvou cen za mimořádný přínos české kinematografii. Získali jej dramaturgyně Marcela Pittermannová, podepsaná pod desítkami dětských filmů a seriálů ze zlatého fondu včetně Pánů kluků, Tří oříšků pro Popelku, Pana Tau a mnohými dalšími, a kinař a distributor Jan Jíra. Obě ocenění sympaticky ukazují méně viditelnou, ale nezastupitelnou stránku kinematografie.
Ceremoniál v pražském Rudolfinu se v sobotu 4. března nesl v duchu oslav jubilejního 30. ročníku. Nápad nechat trofeje předávat moderátory předchozích „lvů“ fungoval včetně záměrného opakování vtipů. Nevyšla ale nepochopitelná etuda s mnohaminutovou sólohistorkou Martina Zbrožka – tím spíš, že už tehdy byl přímý přenos zoufale pozadu oproti plánu a udílení se i kvůli tomu nakonec natáhlo na více než dvě a půl hodiny. Mezi nejkrásnější děkovačky patřily vyznání lásky animaci z úst režisérky Lucie Sunkové a producenta Martina Vandase (vítězný film Zuza v zahradách), óda na dramaturgii od scenáristy Štěpána Hulíka a plamenný proslov o producentkách Pavly Janouškové Kubečkové (Podezření).
