Sedmnáctiletá rodačka z Oděsy a studentka novinařiny na pražské pobočce New York University, Sofiia Shkarpita, v rámci školního cvičení píše o tom, co my ani nevnímáme – ale co Ukrajince žijící v Česku staví do pozoru.
„Zasraný Rusko!“ napadne mě automaticky.
Pak přichází zmatek. „Je moje současné bydliště, až do teď bezpečné, taky ohroženo? Nebyla ta pomoc dostatečná? Přehlédla jsem snad něco při čtení ranních zpráv?“
„Kam máme jít?“ ptá se mě vyděšeně spolubydlící.
„Určitě dál od skleněných oken!“ odpovídám hned. Od rodičů jsem se to naučila dřív, než válka propukla v plném rozsahu.
Několik minut sedíme obě na chodbě a čekáme, co se bude dít. V duchu vzpomínám na všechny ty sirény, co jsem slýchala ještě na Ukrajině. Kdy jsem cítila, jak se země otřásá, když raketa zasáhla něco v okolí. Vybavuju si, uprostřed noci, zápach hořící budovy ve vedlejší čtvrti. Slyším zvuk rakety, která mi právě prolétá nad hlavou.
Pak přichází pocit viny. Ve srovnání s mnoha jinými jsem přece vůbec netrpěla! Jsem živá, zdravá a v bezpečí, které mi poskytuje Praha. Dům, v němž jsme na Ukrajině bydleli, stále stojí a moje rodina i přátelé jsou naživu…
Siréna skončila, probouzí se má zvědavost.
„Co to bylo?“ ptáme se paní, která u nás na kolejích uklízí. Je taky z Ukrajiny.
„Co bylo co?“
„Ta siréna. K čemu je?“
„Jaká siréna?“
...
„Stalo se to opravdu?“ ptám se sama sebe. Podívám se na spolubydlící, taky to přece slyšela! Copak jsme se obě zbláznily?
Později toho dne se ptám na podrobnosti naší české asistentky na studentské koleji. Vysvětluje, že nás na to jednoduše zapomněli upozornit…
Stejně se každou první středu v měsíci, přesně v poledne, trochu otřesu.
Zvyknu si někdy?
