Nezávislé kanadské studio Brass Token vydalo ve stínu pokračování God of War svou herní prvotinu. The Chant je dílem zkušených herních vývojářů, prezentující se jako psychedelický horor se silným důrazem na příběh. Ve skutečnosti se však spíše jedná o akční adventuru s herními mechanismy slavných hororových značek. A to je vlastně škoda.
Příběh The Chant je založen na jednoduché premise. Hlavní hrdinka se potýká s psychickými problémy a řešení nachází v kultu hipíků na izolovaném ostrově, kteří snídají místo vajíček lysohlávky. Co by se mohlo pokazit, že? A tak hlavní hrdinka záhy zjišťuje, že její bad trip je skutečnější, než by si přála. Teda hlavně ty monstra jsou až moc reálná. Ostrovní únikovka může začít.
The Chant stojí na třech hlavních pilířích: příběh, průzkum a souboj s monstry. Zatímco ze začátku se hra tváří jak z dílny studia Quantic Dream (Detroit: Become Human), po krátkém úvodu je Vám servírována jakási odlehčená verze Resident Evil. Na rozdíl od posledně zmíněné a o dost slavnější značky ale budete monstra ničit hořícím klackem a házením soli (ne, to není nadsázka). A zde začínají problémy, které by se v zásadě daly shrnout do dvou slov: krize identity. The Chant bohužel přesně neví, jestli má klást důraz na dialogy a obecně příběh, průzkum prostředí, nebo zážitek à la Resident Evil. Ze začátku hrajete konverzační drama a když už to konečně začne mít spád, hra vás vrhne do řetězce soubojů s monstry, jen abyste zjistili, že zbraně (klacky a sůl) byste si měli raději šetřit a zdrhat (voilá, survival může začít). Tato absence jednotící vize je o to více frustrující, že náhlá změna tempa přijde téměř vždy ve chvíli, když to konečně začne být docela zábavné.
Hratelnost přece jen skýtá pozitiva. Důraz na souboj zblízka hernímu zážitku spíše svědčí a vývojáři zaslouží pochvalu za systém vyhýbání se útokům nepřátel. Druhé stisknutí tlačítka pro vyhnutí se útoku způsobí, že hrdinka ve stresu padá k zemi (vlastně klopýtá) a následuje o to více stresující postavení se na nohy. Za mě opravdu skvělý nápad. Na druhou stranu se soubojový systém brzy okouká. Toho si je hra moc dobře vědoma a snaží se to řešit nemalou variací nepřátel. To by sice mohlo fungovat, ale chování nepřátel bylo také muselo být různorodé (spoiler, není). Soubojový systém je tak za mě taková všehochuť a zejména v druhé části hry ztrácí na atraktivitě.
Důraz na průzkum prostředí a s tím spojené kontextuální vyprávění jsou povedenými prvky, naneštěstí pramálo využívané. Je to škoda a není mi vůbec jasné, proč vás hra po každé povedené pasáži pošle do naprosto nesmyslného koridoru. Jo vlastně je. Bossové. Těch je ve hře vícero a jen první nabízí nápaditější design. Ostatní jsou spíše obtíží na cestě za závěrečnými titulky. Nápomocný na této cestě vám bude strom talentů, protože která hra dnes nemá alespoň nějaké RPG hry. A také crafting a systém vyvažování tří pilířů hippie života hlavní hrdinky (tělo, mysl a duše). Posledně zmíněný systém je to nejpovedenější, co hra nabízí. Zde raději žádné spoilery.
Všechny výše uvedené zápory by byly lhostejné, kdyby příběh a atmosféra stály za to. Ani v tomto směru ale hra příliš neexceluje a je takovou směskou dobrého, průměrného a vyloženě špatného. Paradoxně asi nejhorší částí hry je v tomto ohledu její začátek, který doslova působí komicky. Hned první scéna mi přivodila asi minutový smích, což si úplně nemyslím, že bylo cílem. Největšími viníky jsou tu některé animace a hudební doprovod, který častěji atmosféru boří, než buduje. A hlavně, The Chant není strašidelný. Jakože vůbec. Hra je více thrillerem než hororem, a to jsem milosrdný. Příběh pak postupně nabírá na kvalitně, jen aby skončil poněkud průměrně. Byť musím uznat, že minimálně jeden z konců je vážně dobrý (znepokojující v dobrém slova smyslu).
Je mi jasné, že od studia o 19 lidech nelze čekat zázraky, nicméně technické zpracování hře moc nepomáhá. Jako už je špatnou tradicí dnešního gamingu, hodně spravil day-one-patch. Přesto ale uděláte sobě dobrou službu, když vyčkáte na dalších pár záplat. Za jednoznačné pozitivum lze jistě označit nadabování postav, které je překvapivě na AAA úrovni. Jinak (nyní) čekejte ucházející grafiku, nic moc hudební doprovod a probíhající práce na optimalizaci.
The Chant je zajímavou jednohubkou, jejíž potenciál zůstal nenaplněn. Rozhodně to není špatná hra, ale vynikající zážitek také nečekejte. V každém případě hra přichází s několika vážně dobrými nápady, ze kterých by slavnější konkurence měla vzít příklad. Za cenovku 40 euro bych ale přece jen čekal trošku víc. Každopádně se těším, s čím Brass Token přijde příště, dobré základy by tu byly. The Chant vyšlo na platformách Steam, PlayStation 5, PlayStation 4 a Xbox Series a Xbox One.
