U diváků scenáristka a režisérka Marie Poledňáková (1941–2022) proslula rodinnými komediemi. Mezi filmaři se zapsala razantní povahou a schopností prosadit si svoje; bez těchto vlastností by se v téměř výhradně mužské československé normalizační kinematografii těžko uchytila. Její komedie jako S tebou mě baví svět (1982) nebo televizní snímky s Tomášem Holým Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) baví už několikátou generaci.
Poledňákové komedie S tebou mě baví svět v roce 1998 zvítězila ve všelidovém hlasování o „nejlepší veselohru století“. Až za ní skončili Kolja a Tři oříšky pro Popelku. Později stejný snímek získal ještě Zlaté jablko za nejúspěšnější dětský film století. „Rozhodně jsem nic takového ani ve snu nečekala,“ tvrdila filmařka věrohodně ještě o jedenáct let později, kdy do kin uváděla další divácký hit – Líbáš jako Bůh, na nějž o tři roky později navázala svým vůbec posledním filmem Líbáš jako ďábel.
Tlak podobných cen na další tvorbu – dále například Zlaté nymfy z festivalu v Monte Carlu za film Jak dostat tatínka do polepšovny – si prý vůbec nepřipouštěla. „Moje cítění a taky krédo je prostě točit filmy tak, aby si lidé z kina odnesli zážitek, který nevyprchá po cestě domů, ale dokáže člověka probrat a nabít dobrou náladou,“ říkala.
Porota v Monte Carlu prý prohlásila, že Tomáš Holý, představitel chlapce Vaška ve zmíněném filmu, je nejlepším dětským hercem od dob Shirley Templové. Na předčasně zemřelého Holého, kterému pomohla k jeho nejlepším výkonům, Poledňáková vzpomínala ještě po letech. „Na největší roli Bastíka jsem si ze šedesáti dětí vytipovala pětiletého šikovného kluka, ten by natáčení zvládl, ale pořád jsem myslela na Filipa, který měl pro mne nepopsatelné kouzlo,“ vzpomínala na obsazování filmu Líbáš jako Bůh. „Jenže mu byly teprve čtyři roky, a navíc při zkoušce byl problém dostat z něj slovo! Zdravý rozum mi říkal, že ho nemůžu obsadit! Když jsem večer znovu procházela fotky, najednou jsem si všimla, že Filip drží v ruce papír s pořadovým číslem 23. Ale to samé číslo měl přece kdysi Tomáš Holý na konkurzu k filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku! Bylo to jako znamení, a tak jsem do toho obrovského risku šla. Jak se říká, film je spousta práce a pár zázraků.“
Výtkám, že ve svých filmech ze 70. a 80. let lakovala šedivou normalizační realitu na růžovo, se bránila. „Já jsem věděla, že narazím, ale mně ty tehdejší normy – nevkusné tapety, otřískané špinavé koupelny – byly z duše odporné. Prostě jsem točila tak, jak jsem žila já a moji přátelé. Byt postavy Satinského ve S tebou mě baví svět byla skutečná kopie bytu herečky Jany Šulcové. Na tiskové konferenci v Ostravě se tenkrát řešilo i to, kolik kompotů a okurek je v policích v bytě Pavla Nového nebo jaký svetr má Eliška Balzerová a že je to provokace, když Studenková nese v síťovce čerstvý zelený salát!“ říkala.
Jistý nadhled nad realitou používala i ve svých pozdějších snímcích, vzniklých v tržním prostředí, do něhož se dokázala se svou charakteristickou razancí oproti řadě svých generačních souputníků zapojit. „Na problémy, které zažívá tolik lidí kolem nás, se můžete dívat jako na depresivní, smutné drama. Proč tomu přidávat temnější polohy? Daleko těžší je přece vidět to trápení a ty karamboly s nadhledem a humorem!“ popisovala svou tvůrčí metodu.
„Mládež vydrží kdejakou 'ptákovinu', ale zvednout ze židlí střední a starší generaci, aby šla do kina, je daleko obtížnější,“ tvrdila v souvislosti se svými pozdními multigeneračními snímky, do nichž obsadila například i tehdy dvaaosmdesátiletého Arnošta Lustiga. A filmového hrdinu definovala jako toho, „kdo je nám hodně podobný, jen má trochu víc odvahy udělat to, na co my jen myslíme nebo o čem sníme…“
