Od požáru, který hrozil zničit památku nedozírné historické i umělecké hodnoty, uběhly teprve tři roky, a už je o něm film. Všechna natáčení během tohoto období navíc zpožďoval a komplikoval covid. Snímek Notre-Dame v plamenech přitom nepůsobí nějak uspěchaně či ošizeně. Na první pohled jde o velkofilmový spektákl s monumentálními scénami, které musely vznikat dlouho a složitě a stát spoustu peněz. Na pohled druhý vyvstává jasná vize scenáristy a režiséra Jeana-Jacquesa Annauda, jež se taky nezrodila přes noc. Annaud totiž příběh o hrozící zkáze a téměř zázračné záchraně chrámu pomyslně zastřešujícího celou Francii vypráví jako satiru na všudypřítomný francouzský šlendrián.
Je to výsměch jemný, ale jaksi průběžný, takže ho nelze vnímat jako humor náhodný nebo nezáměrný. Desítky minut filmového času trvá, než se záchranná operace vůbec rozjede, protože alarm v katedrále málokdo bere vážně – bezpečnostní systém je nespolehlivý a z falešných poplachů už jsou všichni otrávení. Hasiči se nemůžou dostat do dveří, protože hlídačův syn ztratil klíče, potrubí je plné děr, žebřík nedosáhne na střechu, záchranáři trčí v dopravní zácpě a blokují se s policisty. Celá jedna dějová linie patří kurátorovi uměleckých sbírek Notre-Dame, který je zoufale potřeba na místě, ale nejdřív mu ujede vlak, pak nemůže sehnat funkční bicykl a poté ho ke katedrále nechtějí pustit policisté. A když už se dostane k trezoru, kde je uložená supervzácná relikvie, Kristova trnová koruna, zapomene ve stresu kód.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
