Hrané filmy nominované letos na Ceny české filmové kritiky se dělily do dvou skupin: na ty zaměřené „dovnitř“, na českou problematiku a lokální prostředí a „ven“, zpracovávající témata nadčasová, univerzální, obecná. Kritici v součtu hlasů nakonec zůstali „doma“ a zavřeli se ve snímku Okupace.
Na letošním dvanáctém ročníku Cen české filmové kritiky proti sobě v hlavních kategoriích stály celovečerní filmy Okupace (6 nominací), Zátopek (4), Moje slunce Mad (3) a Chyby (3). První dva stojí oběma nohama v české historii, druhé dva se odehrávají (víceméně) v současnosti a mají příběhy přenositelné do jiných kontextů. Podobně rozvržené jsou i nominace na ceny Český lev, které se udílejí 5. března.
Okupace je zasazená na začátek normalizace do oblastního divadla, kde se po představení Reportáže psané na oprátce rozjede večírek, který naruší příchod zpitého důstojníka sovětské armády. Zátopek, příběh slavného českého olympionika, se rovněž dotýká srpnové invaze roku 1968, ale vrací se od ní až hluboko do 40. let a vypráví běžcův život víceméně chronologicky a konvenčně. Moje slunce Mad je příběhem mladé Češky Heleny, která se provdá do Kábulu, kde naráží na množství kulturních rozdílů. Chyby se sice odehrávají na středočeském maloměstě a vesnici, ale řeší místně nezakotvená témata tolerance či odpovědnosti za vlastní život.
Animované Moje slunce Mad režisérky Michaely Pavlátové s Cenou poroty z nejprestižnějšího festivalu animace ve francouzském Annecy a nominací na Zlatý glóbus (!) ve světě rezonuje výraznou výtvarnou stylizací, bytelně vystavěnými postavami a úsporně rozehranými konflikty. Na Oscarech letos podle všeho zaboduje majoritně dánský snímek Utéct s podobným tématem a téměř totožnou formou jen proto, že má lepší PR (respektive víc peněz na něj). Chyby Jana Prušinovského se skvostnou (a kritiky oceněnou) Pavlou Gajdošíkovou v hlavní ženské roli snesou srovnání se sociálními dramaty mistrů sociálního realismu a dvojnásobných držitelů Zlatých palem – belgických bratří Dardenneů a Angličana Kena Loache.
Zátopek režiséra Davida Ondříčka je suverénně a až hollywoodsky odvyprávěnou biografií se skvělou výpravou (Jan Vlasák) a působivými hereckými výkony (vítěz Ceny kritiky Václav Neužil, nominovaná Martha Issová), ale působí poněkud vyčpěle; dnes už se podobné filmy v zahraničí točí jinak.
„Nejčeštějším“ filmem ze čtveřice je Okupace, která u kritiků získala ceny za scénář (Marek Šindelka a Vojtěch Mašek), režii (celovečerně debutující Michal Nohejl) a film roku (producenti Julie Žáčková a Jan Hlavsa), přičemž Nohejl vybojoval ještě Cenu Innogy pro objev roku. Okupace je zfilmovanou anekdotou, údajně skutečným vtípkem, v němž dva žižkovští sígři našli namol opilého ruského vojáka a zahráli na něj habaďúru, že ho přepadli nacisté. Snímek se odehrává v divadle s trojí divadelní jednotou místa, času a děje, s divadelní stylizací a divadelním herectvím. Má výraznou, byť nepříliš původní výtvarnou stránku (kameraman Jan Baset Střítežský nominaci v kategorii Nejlepší audiovizuální počin neproměnil) a Nohejl je na tuzemské scéně jistě objevem.
Smysl jakž takž dává i cena za režii: ukočírovat ten kabaret před kamerou a vnutit mu zdání jednoty jistě nebylo snadné. Těžší je chápat ocenění za scénář. Ten je sérií násilně poslepovaných tragikomických výstupů na téma „co je to hrdinství?“, které je dokonce explicitně pojmenováno v jednom z úvodních dialogů, aby to bylo všem jasné. Děj se sune kupředu předvídatelnými minizvraty a „pointu“ celého vtipu lze odhadnout dlouho dopředu. Okupace, podle českých kritiků tuzemský film roku, se skrze fraškovitou situaci a herecký škleb pokouší nimrat v české národní povaze a dochází ke zjištění, že Češi jsou zbabělci a poserové, že si jsou schopní hledět jen vlastních zájmů, že každý z nich má máslo na hlavě, že se nedokáží na ničem dohodnout... Film se švejkovsky pokřiveným viděním světa se chce dobrat katarze, ale spokojí se s úlevným „vlastně se nic nestalo“.
„Nejlepší český film roku“ tak vypráví o partě ožralých chudáků zamčených v lokálním tyjátru, zabarikádovaných před vnějším světem na baru a schopných „hrdinství“ jen ve chvíli, kdy mají navrch. Tihle Pepíci u kritiků porazili holku, co se hrdě rve se svým životním škraloupem (Chyby), jinou holku, která od podobných Pepíků odešla z lásky až do Afghánistánu s plným vědomím, co ji tam čeká (Moje slunce Mad), a kluka, co to nejspíš taky zkoušel uhrát na různé strany, ale aspoň sakra uměl běhat (Zátopek). Tady Pepíci umějí utíkat jen sami před sebou.
Můžeme si z toho něco vzít? Horko těžko. A může to zajímat někoho jiného než nás? To asi ne.
