nahoru

Jak člověku zničit život. Román běloruského prozaika leccos vypovídá o dnešním Rusku

Vít Kremlička 25. listopadu 2021 • 10:00
Obálka Štvanice
Obálka Štvanice
• foto: 
Pistorius a Olšanská

Každé umělecké dílo je svým způsobem politikum, i ta nejzábavnější satira. Všímá si obecných poměrů a karikuje je ve vypouklém zrcadle umělecké imaginace. Běloruský, v Rusku působící literát Saša Filipenko ve svém příběhu Štvanice detekuje předobraz násilí proti jednotlivci jako úvod k politickému teroru.

Partička ztroskotalých zbohatlíků z v pořadí třetího ze čtyř dosavadních románů Saši Filipenka (* 1984) Štvanice (z ruštiny ho pro nakladatelství Pistorius & Olšanská přeložil Libor Dvořák) dojde k rozhodnutí, že za jejich životní nesnáze může jistý nezávislý novinář, a začnou jej terorizovat, aby jej donutili k emigraci. Happyend se nekoná. Psychoteror trollů udělá své, dojde k neštěstí, senzacechtivý roztlemený dav se rozprchne za dalším rozruchem k povyražení… ovšem není jisté, zda byl účel splněn. Společenské jevy mají z jisté perspektivy dramatickou povahu a lidskou silou nejdou zastavit; společenský proces žádá volný průběh a naplnění v dramatickém oblouku až k oponě a potlesku publika.

Sonáta o zneužívání moci

Štvanici Saša Filipenko formálně komponoval jako sonátu; jejím vypravěčem je totiž houslový virtuos. Na hru se sonátou lze přistoupit, přinejmenším je zábavná, i když na druhou stranu lze mít výhradu, že jde o uplatnění neliterárního kritéria, přenesení principu z jednoho uměleckého oboru na druhý. Taky to není třeba cpát čtenářovi pod nos a lze nechat vyčuhovat jenom cípek ozvláštnění pro toho, kdo si všimne. Filipenkův scenáristický styl vyprávění na pomezí realismu a politické dystopie lyrickému vyjádření nenahrává a téma zneužívání moci je nosným pilířem žurnalistiky, toho hlídacího psa demokracie, co vyčmuchá každý zlořád a halasným štěkotem na něj upozorní.

Na nějakou pěknou lyriku si musíme počkat, v současném klimatu se jí nedaří – a možná, že se jí nedaří nikdy, leda za zvláštních okolností tvůrčí odvahy autora, odhodlaně hluchého k mrzké konvenci každodennosti.

Anatomie zla

Když se řekne „současné Rusko“, jako by se zároveň řeklo „ech, běda!“. Z takového zorného úhlu stačí přečíst si kousek Zoščenka nebo Gogola, hned jste v obraze a, zhrozeni, o ruské duši víte sakumprásk všechno. Štvanice je napsaná v nejlepší tradici gogolovské satiry. Jako by se dějiny opakovaly, zas je tu přebujelé impérium byrokracie a násilí, zvůle bídáků, neosobní mašinérie proti konkrétnímu člověku s jeho životními ideály. Nějaká láska, touha k dobru a pozdvihnutí zuboženého lidského ducha nemají v přívalu zla šanci přežít. Vládne zvůle, chaos a zlořád.

Moc korumpuje a její nositelé podléhají zlu, když nejsou vybaveni morálními kvalitami. Autor zdařile charakterizuje takové parvenu – jejich povýšenectví a snobství, neochotu přijmout mnohoznačnost společnosti a neuchopitelnost života, potřebu oslňovat svojí mocí a známostmi, škodit, provozovat svá „tichá spiknutí“ v zášti a předpojaté vyvolenosti k šikanám ostatních, když vybočují a netáhnou s proudem jak plavená polena.

V každém přebujelém impériu provozují maniaci komploty. Vyberou si skupinu obyvatel nebo jednotlivce a začnou proti nim brojit. Baví je moc a její zneužívání pro svoje zájmy. Lze se jim vysmát pro jejich poťouchlé snažení, ale v tom smíchu zní žal. O jednom takovém případu, o manipulaci veřejným míněním a smutném skonu novinářské etiky mnohých žurnalistů i celých redakcí je i Štvanice.

Vít Kremlička




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.