Písničkáři Davidu Stypkovi se podařilo vstoupit do všeobecného povědomí až ve věku osmatřiceti let a i navzdory svému předčasnému odchodu zanechal na domácí hudební scéně výraznou stopu. Stypkovo třetí, posmrtně vydané album Dýchej je dobrým důkazem jeho talentu či autorských schopností, ale i toho, čím se výrazně lišil od mnoha kolegů – tedy skromnosti a pokory, s jakými k písním i posluchačům přistupoval. Přestože album dokončovali jeho spoluhráči z kapely Bandjeez už bez něj, to důležité se z něj nevytratilo.
David Stypka podlehl rakovině, kterou ještě zkomplikovalo onemocnění covid-19, začátkem letošního ledna. V té době už byla podstatná část alba nahraná. Jde tak o plnohodnotnou studiovou nahrávku, nikoli o pouhé vymetání šuplíků, jakým posmrtná alba často bývají. Dost možná, že kdyby se autorovi dostalo více času, některé momenty by z ní ještě vypadly a byly nahrazeny jinými, ale i tak jde o víc než jen o kolekci náhodně poskládaných písniček.
Jako autor Stypka od počátku udivoval silnou lyrikou svých textů, v nichž se nespokojoval jen s lacinými frázemi; i tentokrát za nimi cítíme prožité příběhy. Ne vždy je jejich sdělení jasné a převažují mezi nimi ty vážnější a zadumané; spojnicí, která jimi všemi prochází, je jakási všudypřítomná naděje, životní optimismus, víra v „lepší příští“. Jestliže se Stypkovi spoluhráči nechali slyšet, že zatímco minulé album bylo o strachu, tohle je především o naději, není to jen planý marketingový výrok. Napadá mě u toho vzpomínka na komika a zpívajícího textaře Jiřího Grossmanna, jenž také až do poslední chvíle nepropadl beznaději natolik, aby ji ventiloval do své tvorby. Jen ze Stypkovy na závěr zařazené melancholické skladby Mňam, která by docela dobře mohla zaznít v rytmu reggae, můžeme cítit smířené rozloučení – podobně jako z Grossmannovy Závidím pro Naďu Urbánkovou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
