nahoru

Velmi křehké vztahy v jedné patchworkové rodině: Cenu Knižního klubu vyhrála Dominika Prejdová

Kateřina Kadlecová 2. září 2021 • 13:30
Velmi křehké vztahy v jedné patchworkové rodině: Cenu Knižního klubu vyhrála Dominika Prejdová
foto: Zbyněk Pecák

Jeden z těch románů, které, jak praví klišé, napsal sám život. Scenáristka a spisovatelka Dominika Prejdová (42) ve své vítězné knížce nazvané Z čeho je den, kterou právě vydává Knižní klub, líčí dynamiku vzájemných vazeb v česko-polské patchworkové rodině během několika let.

Laureátkou 26. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stala Dominika Prejdová s knihou Z čeho je den. Její rukopis se prosadil v konkurenci 98 zaslaných prací. Odměnou vítězce je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno ve středu 1. září v podvečer v zahradách Kláštera sv. Anežky České v Praze; s jeho autorkou vám nyní přinášíme rozhovor.

Vaší poslední vydanou prózou byl Marijin dvor v roce 2009, román o stárnoucí Slovince Mariji, která v troskách Sarajeva prožívá těsně poválečné měsíce. Co se u vás po stránce literární tvorby dělo mezi vydáním Marijina dvora a románu Z čeho je den?

Vlastně nic. Po vydání Marijina dvora jsem se přestěhovala do Polska, na jaře před deseti lety. Tehdy jsem se dostala do víru nového života, nové rodiny, musela jsem si ve Varšavě najít práci… Byla jsem trochu ztracená v tom novém světě. Zkoušela jsem psát prózu pro děti a taky scénář s jednou polskou kamarádkou, divadelní režisérkou, ale nějak mi nic nevycházelo. Pak se mi narodila dcera, potom syn… Pořád to ve mně všechno šrotovalo, tak jsem začala pracovat na příběhu silně inspirovaném naší patchworkovou rodinou. A najednou jsem začala cítit, že ten text mě někam sám táhne: soustředí se na něco univerzálního, co dnes prožívá mnoho rodin.

Váš debut byl do velké míry exotický a postavený na historických základech, román Z čeho je den je ryze současný. V čem pro vás bylo psaní jiné?

Pracovala jsem na filmovém scénáři pro kamarádku, o tom, jak obtížné je pro ženu skloubit péči o rodinu a svoji profesi, denní práci. Člověk je v hrozném napětí, že ani jedno nemůže dělat pořádně, a zároveň si myslím, že ten český způsob, tedy být tři roky doma zavřená doma s dítětem, taky není dobrý… Pro scénář se mé psaní nakonec nehodilo, tak jsem ty své scény z rodinného života pospojovala a začala pracovat na románu.

Zkusila jsem ho psát polsky, ale brzy jsem si uvědomila, že polština pořád ještě není můj jazyk, a navíc že moje emoce se odehrávají v češtině, že je musím vyjádřit mateřštinou, aby byly přesné. To byl vlastně další problém, který se prolnul do mé dlouhé pauzy v tvorbě – že jsem ztratila svůj jazyk. Polština je totiž češtině tak blízká, že se v mozku okamžitě semelou do jedné směsi a pak už člověk nemluví dobře česky, ale ještě nemluví ani nepíše dobře polsky. Nedokáže vlastně s nikým řádně komunikovat… S tím válčím do teď.

Zároveň se nevnímám jen jako autorka, dělám i jiné věci, a vlastně cítím, že ten čas, kdy text dozrává, pracuje se na něm, je pro mě hodně důležitý. Nemohla bych ze sebe sunout jednu věc za druhou. Jen jsem si to taky musela uvědomit.

Vyprávění v příběhu Z čeho je den je podané z perspektivy mladé Češky Hany, matky, která přijde ke dvěma nevlastním dětem. Vašimi ideálními čtenáři ale myslím nejsou jen ženy v podobné situaci, nebo jste při psaní myslela především na ně?

Na čtenáře jsem nemyslela vůbec, bylo to čistě autoterapeutické psaní, snažila jsem se pojmenovávat procesy, co se dějí ve mně a vedle mě. Psala jsem si poznámky a souvislý text z nich vznikal v rozmezí několika let – zajímal mě časový oblouk, co se u nás i u románové rodiny během roků změní a co zůstane stejné. A taky jsem chtěla zachytit jisté momenty, které se jeví jako banální, ale mají svoje spodní proudy, než zmizí nebo se promění. Protože situace v naší rodině je velmi dynamická.

Rozebíráte v románu mýtus ženy – rozvracečky rodiny, a nejen ona, ale i ostatní hrdinové se místy chovají jako podle pomyslné psychologické příručky „jak udělat všechno co nejhůř, když má člověk novou rodinu“. Myslíte, že se z peripetií čtenáři poučí?

Spousta pocitů je univerzálních a doufám, že se v tom lidi poznají. Jak se třeba má žena srovnat s pozicí zmíněného archetypu rozvracečky rodiny? Ona si to nejdřív nepřipouští a bouří se proti zlé nálepce, ale posléze jí dojde, že ta druhá ženská má právo na všechno, co cítí, a musí se s tím naučit žít. Sama jsem vyloženě nekonfliktní typ a bylo pro mě těžké přijmout fakt, že mě někdo nesnáší a bude mě nesnášet i dál, bez ohledu na všechno, co udělám a jak moc se budu snažit něco uhrát. A jak to teď odpoutat od těch dětí, jak se vůči nim emocionálně odblokovat?

Co říkali členové vaší rodiny na to, že se ocitnou v knize? Věděli vlastně, že o nich píšete? Nesnažili se svůj literární obraz nějak korigovat?

Jsou jen předobrazem – a věděli o tom a nesnažili se nic ovlivnit. Můj muž nic nenamítal, sám se zabývá rodinou, jen jinak, obrazem. Fotí a točí, léta pracuje na velkém rodinném archivu a natáčí dokument o své mámě. Myslím, že jsme fascinovaní podobnou věcí: plynutím času, zachycením momentů a lidí předtím, než zmizí.

V románu představujeteSzymona, mnohem silnějšího než jeho partnerka a věčně rozcestovaného, nejistou přistěhovalkyni a „rozvracečku rodiny“ Hanu, Szymonovy potomky z prvního manželství Toniu a Adama a malou Idu… Napětí pod povrchem by se zejména na počátku příběhu, kde jsme svědky společných prázdnin u moře, dalo krájet. Vzpomněla jsem si při četbě mnohokrát na vztahové romány o komplikovaných rodinných vazbách z pera Petry Soukupové. Čtete ji?

Ne, vůbec, znám z české literatury bohužel velmi málo. Ona vychází i v polštině, musím si od ní něco přečíst.

Jste vystudovaná filmová vědkyně, léta jste pracovala v distribuční společnosti Artcam a publikovala výhradně o filmu…

To už dlouho nedělám, i filmové recenze jsem v Polsku pustila k vodě – už mě to nebavilo a chtěla jsem se rozvíjet někam dál. Snažím se v posledních letech psát scénáře, absolvovala jsem ohledně toho nějaké kurzy a vrátila se tak ke svému snu – před dvaceti lety jsem si byla jista, že mě na scenáristiku na FAMU nevezmou, tak jsem to radši ani nezkusila. Teď jsem uprostřed procesu s Canal+, kde máme s kamarádkou na půli cesty jeden seriálový projekt. Nakonec to píšu česky a mám skvělou překladatelku do polštiny. O ději samozřejmě zatím nemůžu mluvit…

A pracujete i na další próze?

Ano, začala jsem teď v zimě psát povídky a kratší rozsah toho žánru mi vyhovuje. Jde o příběhy různých žen v rozličných životních momentech, takové střípky skutečnosti, které se snažím nějak zachytit, určité chvíle v životě někoho: někoho potkám, sama něco prožiju… První jsem napsala o své devadesátileté babičce, která se rozhodla umřít, a pak už se to rozjelo.

Proč jste se se svým románem rozhodla zkusit štěstí právě v Literární ceně Knižního klubu?

V nakladatelství Host i Odeon mě odmítli, ale odeonští redaktoři mi řekli o téhle soutěži a ať se přihlásím, tak můj rukopis možná nebyl tak špatný. Za ocenění jsem velmi vděčná, dodalo mi naději a víru ve vlastní práci, s čímž jsem vždycky bojovala – a vlastně stále bojuju.





Diskuse ke článku