Jste Dread Templar. Ať už je to cokoli. A vstupujete do Pekla mezi démony a ztracené duše, abyste dosáhli pomsty. Za co? Proč? Těžko říct, a to ho ani nemám ze hry, ale z prodejní stránky na Steamu. Příběh tady nehraje první housle, nehraje ani druhé, příběh tady dokonce ani nemá žádné ruce. Jde jenom o hru. A ta je naštěstí vymazlená.
Se sólovými vývojáři, kteří si sami doma po večerech zbastlí nějakou excelentní videohru, se v poslední dekádě roztrhl pytel. Podobně jako má dnes každý v telefonu malé filmové studio, za které by vám George Lucas v sedmdesátkách utrhl ruce, i proces vývoje počítačových her se silně demokratizuje. Jasně, nemůžete si doma po večerech udělat šesté GTA, stejně jako nemůžete vzadu za vsí na iPhone natočit Avengery, ale dobrá věc se udělat dá.
Oblíbeným žánrem, do kterého se tihle osamocení tvůrci rádi pouští, jsou retro střílečky. Proč? Protože retro střílečka potřebuje jenom a jenom jednu věc. Jasně, je fajn když má dobrou hudbu, zajímavý vizuál, excelentní audio, vysokou znovuhratelnost, třeba i dobrý příběh, tohle všechno může být důležité. Ale doopravdy nic z toho nepotřebujete. Co retro střílečka musí mít, jsou koule. A pekelná akce Dread Templar má po čertech velký koule.
Dante s brokovnicí
Jak už bylo řečeno, příběhu hra moc nepobrala, ale to se v předběžném přístupu, do kterého Dread Templar vstoupí tuhle sobotu, nedá moc čekat. Hlavní je, abyste mohli okusit tu akci. A akce je to poctivá. Už takhle v early acces máte v nabídce poměrně velký počet zbraní od klasických pumpovacích a dvouhlavňových brokovnic přes akimbo SMGs až po katanu, pekelný luk nebo infernální revolver. A se všemi je docela sranda. Každý kvér má super zvuk a máte pocit, že vás myš příjemně kope.
Vizuálně je to takové genericky šedivé peklo plné doomovitých kobek a quakovitých zákrut, ale občas narazíte na nějaká groteskně mučená těla nebo zajímavě nastavená světla a svět se téměř probere k životu. Už teď je ve hře slušná hromada nepřátel, několik poměrně dlouhých levelů se spoustou tajných místností a odměn a několik obtížností, abyste se cítili při střílení démonů optimálně.
Už několikrát jsme tu psali, jak je to střílení uspokojivé, ale pořád jsme vám neřekli hlavní důvod. A tím důvodem je rychlost. Dread Templar v sobě kombinuje devadesátkový DOOM drive se současnou školou stříleček, kdy jde o míření a přesnost. A rychlost je tady alfou i omegou celého zážitku. Najdete si vhodnou obtížnost pro sebe a pak rychlostí blesku lítáte po zasyflených pekelných kobkách a brokovnicí popravujete cokoli, co po vás natáhne své pařáty. A není to ta nepříjemná nárazová multiplayerová rychlost založená na reflexech, tady u Templáře jde spíš o rytmus a tempo, které si sami nastavíte.
A když to sedne, tak to sedne.
Pro úplnost, ta hra minimálně teď nemá vůbec nic navíc kromě kulervoucí akce. Důvod, proč miluju podobně vzniklou retro akci HROT, je to, že má zajímavou estetiku. Má ještě něco navíc. Dread Templar je bez pochyby mnohem lepší hra než HROT. Ale je to jenom a jenom střílení. Pokud máte rádi jenom střílení a jste fandové žánru, budete milovat Dread Templar a skočte do něj už teď, protože já jsem za svých pět hodin ve hře nechytil jediný bug. Pokud jen experimentujete a nejste si jisti, počkejte si na slevu.
