nahoru

Odtikávající komiksový román o atomové bombě vás ozáří nahlédnutím do 13. komnaty historie

Petr Šmeral 12. června 2021 • 09:45
Odtikávající komiksový román o atomové bombě vás ozáří nahlédnutím do 13. komnaty historie
foto: Archiv nakladatelství Argo

Recenzovali jsme tu až kdeco, ale tato kniha si zaslouží zvláštní pozornost. Asi byste neřekli, že budete někdy se zatajeným dechem číst 450 stran o tom, jak se rodil jeden vynález. V tomto případě to však byl vynález, který měl schopnost ve zlomku vteřiny měnit historii. Atomová bomba.

Lze říct, že vypravěčem tohoto komiksového románu je prvek jménem uran. Zejména v prologu, ale i v dalších partiích knihy vystupuje radioaktivní prvek jako nějaká vědomá entita, která obývá naši planetu od samotného vzniku a čeká miliony let na svou příležitost. Ale nebojte, jinak je kniha naprosto nemetafyzická a drží se faktů. Ony jsou totiž fantastické až dost.

Proč Reich propadl v jaderných závodech?

V příběhu Bomba (vydalo Argo v překladu Richarda Podaného), kde vystupují desítky lidí a každý z nich má důležitou roli, je trochu těžké hovořit o hlavním hrdinovi. Ale přece jen, hlavním lidským hrdinou je vědec maďarského původu Leo Szilárd. Jako jeden z prvních si uvědomil, jak katastrofální by bylo, kdyby se nově objevené atomové štěpení dostalo do rukou německých vědců ve stále více se fašizujícím Německu. Studentská kresba, kde ho jeden z chlapců nakreslí s posměšně židovskými rysy, ho utvrdí v tom, že musí co nejrychleji opustit Německo, kde přednáší, a uvědomit spojence, že je ve věci atomové zbraně třeba začít rychle jednat.

Vědci v Německu i jinde po světě jako by si neuvědomovali, jaké by to bylo, kdyby se k jaderným zbraním dostal Hitler, a vesele publikovali texty, z nichž jasně vyplýval ničivý potenciál radioaktivních materiálů. Nacistické Německo si však svou antisemitskou politikou pod sebou podřízlo větev, protože zapudilo za hranice řadu vynikajících učenců. Nebýt toho, dost možná by jaderný závod stihlo. Kdo ví, dějiny, jak známo, neznají kdyby.

Štěpící se děj

Děj knihy je roztříštěný jako jádro atomu. Sledujeme několik dějových linií, jak jednotlivé světové mocnosti reagují na myšlenku vývoje jaderné zbraně. Spojenečtí vědci spekulují, jak vyrozumět amerického prezidenta a vysvětlit mu, že musí začít s vývojem atomovky v USA, jinak velmoc přijde o možná rozhodující faktor ve válce. Záměr se podaří, když posel prezidentovi odvypráví historku, jak Napoleon vyhodil amerického vynálezce parní lodi, který mu vynález nabízel, protože nevěřil na její funkčnost. Tím si vojevůdce možná podepsal prohru. Prezident Roosevelt pochopí a dá vědcům zelenou. Zároveň jím natolik otřese bombardování Varšavy na začátku druhé světové války, že v plamenném projevu varuje státy světa, aby za žádných okolností nedopustily letecké bombardování civilního obyvatelstva.

Ačkoliv to autoři pouze naznačili, čtenář se může domýšlet dál. Proběhlo by bombardování nevinných obyvatel v Hirošimě a Nagasaki, kdyby Roosevelt s takovým postojem zůstal ve funkci? Jenže nezůstal, několik měsíců před svržením bomby se stal prezidentem Harry S. Truman. A ten na tento akt kývl.

Ale možná by nebyl čas na kompromisy. I příběh bomby v této knize ukazuje, že kladní hrdinové museli občas udělat těžké rozhodnutí a obětovat pár třísek ve prospěch přežití lesa.

Z člověka zůstal jen stín

Děj se rozbíhá možná až moc, ale taková byla realita. Sledujeme v podstatě nevýznamnou rodinu v Hirošimě… až do chvíle, než se po atomovém výbuchu stane z otce této rodiny nejsmutnější a nejslavnější stín v dějinách. Tmavá skvrna na schodišti domu. To schodiště se později stane muzeálním exponátem a ten stín nás bude ještě později strašit v povídce Raye Bradburyho v čítance.

Pořád jsme si neřekli o tvůrcích knihy. Je to skoro jako v nějakém vtipu: sejdou se Francouz, Belgičan a Kanaďan… Ti první dva napsali scénář, Kanaďan Denis Rodier to celé nakreslil. A neskutečně bravurně. Rodier se jinak věnuje spíše kreslení superhrdinů pro DC Comics i Marvel a podílel se například na slavném svazku Supermanova smrt. Tady se drží velmi civilního projevu, až klasického, jako by kresba vznikla někdy před půl stoletím.

Komiks se rodil čtyři roky. Belgický scenárista Didier Alcante vzpomíná, že jej k němu inspirovala návštěva muzea v Hirošimě, kde jsou ony schody vystaveny. Pohled na ně jím otřásl na celý život. Krom toho se rozhodl ukázat tvář hrdinů, jako byl Leo Szilárd, na které se možná po letech již trochu zapomnělo. Szilárd chtěl vyvinout bombu, aby NEMUSELA být použita.

Historie (nebo snad sám uran?) tomu ale chtěly jinak.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře