Vzývají je, i když by je měli nesnášet. Proč Babiše a Macinku přitahují političtí šamani?
Rozmohl se nám tu takový zvláštní paradox. Čím dál častěji vidíme, že se na mezinárodním poli druží politici, kteří jsou od sebe politicky stejně daleko jako zeměpisné šířky, z nichž pocházejí. Co k sobě ve skutečnosti táhne Viktora Orbána, Petra Macinku, Javiera Mileie, Donalda Trumpa a mnohé další?
Viktor Orbán rozdává třinácté a čtrnácté důchody, dotuje ceny energií a buduje rozsáhlé politické neziskovky. A potom si na Trumpově radě míru pozpěvuje v roztomilém duetu s argentinským prezidentem Javierem Mileiem. Ten zase coby libertarián každým coulem řeže státní subvence motorovou pilou a s rozhodným „afuera!“ seká ministerstva. Nejen na mírové radě, ale i nedávno v Budapešti se do této společnosti lísal předseda Motoristů Petr Macinka. Těch Motoristů, kteří chtěli hlídat rozhazovačného Babiše (který se ovšem do této party taky počítá) a držet vyrovnané rozpočty. Ještě nedávno říkal, že příznivci Ruska jsou „pošuci“, a dnes se bratříčkuje s vládou, jejíž ministr zahraničí donáší Sergeji Lavrovovi. Výčet takových paradoxů by mohl být ještě delší, protože se v této zvláštní skupině neustále opakují. Čím víc je patrné, že se tito politici programově rozcházejí, tím jasněji vysvítá, co je pojí dohromady.
Společenstvo kultu
Program a konkrétní exekutivní kroky, to, co jsme byli zvyklí na politice sledovat, se v době influencerské demokracie stalo naprosto podružným. Co dnes prodává, je kult osobnosti, a nebuduje se ani tak sochami na náměstích, jako spíš posty na sociálních sítích. Tak jako silné politické osobnosti dokážou fascinovat davy, tak fascinují i další politiky, kteří by chtěli být jako oni. Petr Macinka coby věrný uctívač kultu Václava Klause se nyní zřejmě cítí zralý vybudovat vlastní kult. Chová se suverénně, klidně pohrozí prezidentovi, protože přece „jste jen tak velký, jak je velký váš protivník“, a už si to štráduje mezi další politické šamany, aby je uctil, a zároveň doufá, že se stane jedním z nich.
Že na tom něco bude, dokládají třeba mimořádně servilní slova Petra Macinky, který během svého vystoupení v Budapešti rozhodně překročil stín vrchního českého diplomata a pasoval se do role Orbánovy věrné groupie. „Bylo statisticky prokázáno, že osobnosti jako Michelangelo Buonarroti se rodí přibližně jednou za pět set let. Já osobně jednoho takového muže z Maďarska velmi dobře znám. Shodou okolností je to váš současný předseda vlády.“
Nepřítel mého nepřítele
To, co tyto politiky kromě fascinace rozhodností, bezohledností a síly mandátu jednoho muže pojí, jsou společní nepřátelé. Těmi jsou ty mytické deepstaty a instituce zavedené v tradičních liberálních demokraciích. Ty totiž ze své podstaty eliminují prostor pro kult jednoho politika. Systémy brzd a rovnovah, jako je senát či ústavní soud, veřejná kontrola médii a třeba i nevládními organizacemi, jsou také těmi hlídači, kteří politický prostor brání před nadvládou jednoho kultu. Jistě, ze zištných důvodů, protože s touto kontrolou samozřejmě souvisí i zprostředkovaná participace na moci. Takto komplikované a široké politické uspořádání nás sice často zdržuje od překotných změn, které by někdy byly potřeba, zároveň nás chrání od překotných změn, které by mohly být pro nedokonalý, ale relativně funkční systém zničující. Proto se proti němu tito politici vymezují. Každý jinými prostředky, ale s totožným cílem – posílit pouze vlastní pozici. Že jejich fascinace rozhodností je ryze účelová, a nikoliv univerzální, dokládá i jejich další „nepřítel“.
Jeden z mála politiků, kteří v posledních dekádách byli schopni projevit skutečný leadership, je Volodymyr Zelenskyj. Jenže se jim nehodí do krámu, protože svou roli prokazuje ve skutečné válce, a ne jen v žabomyších sporech válek kulturních nebo hysterickém antibruselském disentu. Spolupracuje s těmi, jichž oni se štítí, dělá opravdovou politiku na rozdíl od samoúčelného politikaření. A tak si do něj raději kopnou.
Možná je to dnes pro někoho líbivé a na mihotajících se sociálních sítích působivé, ale popularita postavená na sebestřednosti je z podstaty věci stejně pomíjivá. Politik hodný svého kultu musí prokázat, že vedle jeho budování zanechal i nějaký trvalý odkaz. Donald Trump, Viktor Orbán i zmíněný Javier Milei se o to úzkostlivě snaží. Jakým směrem upřou své snahy naši politici?
O tom, co k sobě táhne autoritářské politiky jsme mluvili také v podcastu Padni komu padni:
