Rok 2024 přinese pro Oscary nová pravidla. Filmy, které budou chtít bojovat o zlatou sošku, musí dodržet předepsané inkluzivní standardy. Jak za kamerou, tak i před ní. To v praxi znamená, že jeden z představitelů hlavních rolí bude muset být z momentálně na plátně méně zastoupených skupin – Asiat, Hispánec, černoch nebo například domorodý Havajec. Alternativou je mít alespoň 30 % herců ve vedlejších rolích z kategorie ženy, L.G.B.T.Q (lesby, gayové, bisexuálové, transgender lidé a tzv. queer, popisující ostatní sexuální vychýlení), opět málo zastoupená etnika či psychicky a fyzicky postižené. Podobná opatření budou platit i pro filmový štáb.
Hollywood je již dlouho epicentrem progresivního uvažování, emancipace žen a menšin obecně. Takříkajíc na papíře by na tom nebylo nic špatně. Jenže realita je stále podivnější. Z původně dobře míněné kampaně #MeToo, která dostala za mříže úchyla Weinsteina, se stal hon na čarodějnice, který začal ničit kariéry nedostatečně věrohodně nařčeným lidem z filmového průmyslu. Takto například po podivném obvinění Kevina Spaceyho zbytečně upadl do klinické smrti předtím výtečný seriál House of Cards.
Zde se podle mě rozbíhá podobná podivnost. Je naprosto správné nastavit rovné příležitosti a pracovně zaangažovat každého člena společnosti, který o to má zájem. Leč tento způsob realizace mi připadá jako dost nešťastné řešení. Opravdová absence diskriminace je stav, kdy zaměstnance do filmového projektu vybírám čistě na základě jeho dovedností a nepřičítám význam jeho barvě pleti, sexuální orientaci, víře či psychickému nebo fyzickému postižení. Tak trochu naivně jsem doufal, že toto bude cesta moderní společnosti. Ovšem nová kritéria pro Oscarů chtivé filmy musí nutně vytvořit opak. Filmoví producenti nebudou vybírat na základě schopností, ale tabulkových předpisů.
Takže si představme situaci, kdy se o práci na novém filmu budou ucházet dvě umělecké maskérky. Jedna heterosexuální běloška, která léta pracuje na velkých úspěšných filmech, a druhá transgender Hispánka, která zatím dělala na dvou studentských projektech. Za normálních okolností by volba nejspíše byla naprosto jasná, jenže nyní se filmařům v honu za Oscarem bude více hodit méně zkušená žena, byť na úkor výsledku.
Je mi celkem jedno, pokud v nových hollywoodských velkofilmech budou v hlavních rolích daleko více figurovat černoši (jako například v povedeném Tenetovi), mimo jiné, aby se v USA ulevilo aktuálnímu rasovému napětí. Co mi ale bude vadit moc, je případná manipulace historických filmů. Minulost je, bohužel, k nelibosti levicových progresivistů plná období, která byla rasově homogenní. A jestli mi něco zkazí zážitek z historického filmu, tak to není politická, ale historická nekorektnost.
Zde jsem velice zvědav, kterak se budou inkluzivní standardy dodržovat. Jak by se například měly tyto postupy dodržet u Statečného srdce, které získalo pět Oscarů, kdyby se natáčelo dnes? Do tohoto velkofilmu o vůdčí postavě první skotské války za nezávislost můžeme jiná etnika než Skoty a Brity namontovat jen na úkor překrucování minulosti. Dnešní Británie je sice rasově velice heterogenní, ale na konci 13. století byste zde našli tak maximálně vikingské přistěhovalce, což nijak závratná exotika není. Získal by dnes Miloš Forman 8 Oscarů za Amadea, kdyby do role starého Antonia Salieriho neobsadil skutečného vozíčkáře namísto výtečného F. Murraye Abrahama? Ten mimochodem získal jednoho z těch osmi Oscarů.
Pokud si myslíte, že přeháním, vzpomeňte si na masivní výtky z USA vůči české hře Kingdom Come za absenci rasové diverzity. Ta se odehrává v okolí Sázavy na začátku 15. století. Za předpokladu, že nechceme autentický výklad dějepisu přetvořit na neomarxistický dekadentní mejdan, jde o čistou absurditu. A to platí oboustranně, kdybych koukal na film o Čingischánovi a každý druhý voják jeho armády by byl nikoliv Asiat, ale běloch, zkazilo by mi to dojem ze snímku.
Nakonec ta nejdůležitější výtka. Můžeme polemizovat o tom, že lov na Oscary je do jisté míry již dlouho sérií více či méně zaručených funkčních postupů. Vzpomeňme například výčitky Svěrákům vůči Tmavomodrému světu, kdy lehce patetické, smutné oči psa Báry při loučení s Františkem koukaly spíše na americké publikum než na našince. Jenže i přes to všechno je i velkofilm stále umělecký počin, byť komerčního charakteru. A jestli jsem něco za několik let částečného fungování ve světě umění pochopil, tak to, že má jednu důležitou hranici. Tu, která určuje, že by se mu právě hranice, omezení a nařízení dávat neměly. Nové inkluzivní standardy, které pokud bude tento trend vývoje pokračovat, budou brzy spíše připomínat ty inkviziční, nutí dělat filmy podle excelových tabulek. Nikoliv tak, jak velí múza. A to je prostě čistý hnus, který mi připomíná tvorbu filmů za normalizace.
