Pavel Mandys: Příliš mnoho lidí je u nás naivních a příliš mnoho jich touží po silném vůdci | Reflex.cz
nahoru

Pavel Mandys: Příliš mnoho lidí je u nás naivních a příliš mnoho jich touží po silném vůdci

Emil Hakl11. května 2020 • 14:30
Pavel Mandys: Příliš mnoho lidí je u nás naivních a příliš mnoho jich touží po silném vůdci
foto: Nguyen Phuong Thao

Spisovatel Emil Hakl a zakladatel Magnesie Litery Pavel Mandys se sešli k rozhovoru o knížkách, rouškách a neutěšené politické situaci i kulturní současnosti. Přečtěte si, co z povídání dvou stálic tuzemské literární scény se do tištěného Reflexu nevešlo.

Emil Hakl: Pavle, ty máš rád temnou scénu, literaturu i filmy. Ze dne na den jsme se ocitli v době temné až dost. Myslíš, že se to nějak odrazí v tuzemské a zahraniční tvorbě?

Pavel Mandys: Já bych odhadl, že určitě, je to něco tak mimořádného, že to ani v literatuře nezůstane bez povšimnutí. Mezní situace vytvářejí mezní příběhy a jedna taková potkala celý svět.

Co to podle tebe udělá s naším knižním trhem, případně s nakladatelskými trhy vůbec?

V tuhle chvíli nevím. Záleží, jak dlouho to potrvá. Už teď nakladatelé hlásí redukci letošních edičních plánů, knihkupectví byla dlouho zavřená. Problém knižní branže tkví v tom, že je celá podfinancovaná. Většina lidí – od spisovatelů přes zaměstnance a externisty nakladatelství až po knihkupce – v ní pracuje za minimální peníze. Dělají to, protože je baví s knihami pracovat, ne proto, že na tom vydělají. A krutě pocítí každý výpadek příjmů.

To ano. Zprávy stran knižního trhu jsou ze dne na den drtivější – kdoví, jestli po tomhle zážitku bude někomu stát za to šmodrchat severské detektivky. Nicméně když jsme u žánrů: nemrzí tě, že byl a je ten noirový u nás dost zanedbáván?

Když jsem před pár lety dával dohromady povídkovou antologii Praha noir, tak jsem sice zjistil, že se pod termín noir vejde skoro všechno, ale ten typ příběhů, kdy se hlavní hrdina ocitne blízko zločinu, a přitom nejde o klasickou detektivku, se u nás nikdy nevžil. Je jasné, že do roku 1989 to moc psát nešlo, ale nikdo se do toho nepustil ani potom. Když jsme s Michalem Jarešem pracovali na loni vydaných Dějinách české detektivky, trochu jsem doufal, že objevíme něco nového, ale na žádný zapomenutý klenot jsme bohužel nenarazili. I když slušných detektivek má česká literatura víc, než by se zdálo.

Taky myslím, byť tedy znám spíš ty filmové. Zajímavá je kniha pamětí legendárního pražského detektiva Zdeňka Bubníka Detektiv vzpomíná. Pak samozřejmě Zábrana, Škvorecký a pár dalších.

Nechtěl bys taky nějakou napsat? Tvůj román Skutečná událost nebyl od noiru zase tak daleko…

Neumím to. Nicméně je možné, že poté, co se strach přežene Evropou a já to třeba přežiju, zkusím popsat těch pár měsíců prožitých v úplně nových podmínkách. Mění se to ukrutně rychle. Před měsícem jsem byl na rutinní návštěvě zubaře a jen tak ze švandy jsem se ptal: „Kde máš roušku?“ a on na to, že žádnou nevyfasoval. Zubař! Říkal, že volal svému kamarádu virologovi a ten mu povídá: „Máme tady na oddělení jeden jedinej respirátor, ale jestli chceš, dám ti ho.“ Mám dojem, že jestli se poté, co nám vláda soustavně lhala o stavu připravenosti, nějaké výrazné procento obyvatel nevzbouří, stojíme jako národ za prd.

Vzhledem k tomu, že Andrej Babiš přinejmenším první týden epidemie pojal jako one-man show a šanci ukázat, jak „maká“, tak moc nevěřím, že by se jeho voliči chytili za nos. Část Čechů už se bouřila předtím, výsledkem byla plná Letná, ale nic víc. Příliš mnoho lidí je u nás naivních a příliš mnoho jich touží po silném vůdci. Což je možná touha, kterou strach z epidemie ještě posílí. Když se lidi cítí v ohrožení života, jde potřeba svobody a rovnosti před zákonem stranou.

Souhlasím. Mě teda víc děsí, kolik podniků přijde na buben – nejen bary a restaurace a vinárny, knihkupectví, nakladatelské domy a spousta dalších. Eviduješ nějaké změny, které ti připadají nevratné?

Zatím jsem si ve svém okolí nevšiml žádných krachujících hospod nebo knihkupectví, ale to může brzy přijít. Co je myslím jasné – epidemie celosvětově lidi omezí, svět bude míň svobodný než předtím. A nejde jen o to, že se bude méně a obtížněji cestovat.

Tuhle kolem mě projela tramvaj – všichni cestující měli náhubky, tramvaják též. Myslím, že po téhle zkušenosti se něco v evropské literatuře pohne. Blízkost smrti vždy udělá své.

Co myslíš, že se pohne?

Konkrétně u nás už dost dlouho chybí jasná témata. Autoři buď utíkají do minulosti, nebo se patlají v rodinných vztazích. Teď tady přinejmenším jedno horké téma je: vláda se napřed zaklíná, že je vše zajištěno, a teď nás nutí k podomáckému šití roušek a vymlouvá se, že neměla dost informací – to nasrání si doufám najde ventil. Zacházejí s námi jako s občany třetího řádu, tihle zajištění pologangsteři…

K tomu nedávno vyšel zajímavý text od Jiřího Kratochvila na webu časopisu Echo. Veterán české literatury proslulý tím, že ve svých knihách vymýšlel potměšilé pastičky na naivní očekávání některých čtenářů a opakovaně mluvil o tom, že umění má existovat samo o sobě, najednou obrací a volá po větší společenské angažovanosti spisovatelů. To je významný posun, když i ikona české postmoderny začne přemýšlet takto. Není myslím nutné, aby se všichni spisovatelé zase stali pověstným svědomím národa, jak o tom Kratochvil píše. Ale je mi sympatické, že nejen mladí levicoví aktivisté, ale i tento pán volá po tom, aby se literatura zabývala aktuální společenskou situací, ba dokonce aby byla srozumitelnější pro většinové čtenáře. To je důležité gesto!

 

Ocitli jsme se celoevropsky v noirové situaci. Jak to narušilo průběh předávání cen Magnesia Litera? 

Situace je to spíš apokalyptická… Předávání jsme ze 7. dubna museli posunout na 31. srpen, doufejme, že tou dobou už bude koronavirus pryč.

Média tvrdí, že nebude. Vyhlásíte přesto vítěze?

To musíme. Bude asi trochu zvláštní vyhlašovat nejlepší knihy roku 2019 takhle pozdě, ale jiná možnost v dané situaci není.

Myslíš, že cena Magnesia Litera odráží skutečný stav tuzemské literatury?

To slovo odráží je výstižné. Je to jen odraz stavu, ne jeho obraz. Účelem Litery je ukázat na několik knih, jež několik lidí, kteří se ve svých oborech vyznají, považují za nejlepší. Umění není měřitelné, nedá se o něčem objektivně prohlásit, že je to lepší nebo horší než jiné umělecké dílo. A stejně jako mnozí čtenáři, i já mívám při vyhlašování nominací občas pocit, že porotci na některou knihu zapomněli nebo zas jinou přecenili.

Pódiová podoba této ceny měla až do loňska čím dál profesionálnější, a tím i lesklejší, podobu. Vyvíjí se pro tebe správným směrem, nebo spíš vzpomínáš na její začátky?

První ročník byl oproti posledním létům skutečně velmi skromný a určitě bych se k němu vracet nechtěl. I literatura si jednou za rok zaslouží trochu lesku a s tím leštěním to ostatně zas tak nepřeháníme, snažíme se celý večer vést spíš v civilním tónu.

Jak ses vlastně dostal k literatuře?

Četl jsem vždycky hodně, v roce 1990 jsem se dostal na fakultu žurnalistiky a za dva roky nastoupil v Českém deníku jako literární redaktor. Možnosti mé generace byly tehdy obrovské, a když se naskytla šance číst knihy a být za to placený, neváhal jsem. Nedávno jedna starší paní na besedě v knihovně prohlásila, že jsem profesionální čtenář – a vlastně má pravdu.


Co změna, kterou procházíme, udělá se zájmem o literaturu en bloc? S existencí distributorů, ale hlavně s prezentací nakladatelství, překladatelským byznysem a jeho show na veletrzích? Přečtěte si prognózu organizátora kulturního života Pavla Mandyse v rozhovoru, který pro Reflex pořídil prozaik Emil Hakl.

Rozhovor najdete v Reflexu č. 19, který vyšel 7. května 2020 >>>

Reflex 19/2020

Emil Hakl




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější