Taky jste se děsili, že by mohla Jamese Bonda hrát žena? Co asi řeknete na komiks, kde někoho-jako-Bonda hraje – vlk!
Autor této recenze se jako čert kříži vyhýbal komiksům, ve kterých vystupují antropomorfní zvířata. (Ohníček se nepočítá, jasný?) Přišly mu zčásti dětinské, zčásti nechutné, nechápal, proč by měly být osrstěné postavy tam, kde můžou být lidi. Ano, dalo by se říct, že jsem byl ohledně komiksu zvířofob. Humanonácek. Mno, takže když to ještě jednou ve vaší přítomnosti autor této recenze prohlásí, vlepte mu záhlavec a zamávejte před nosem tímhle textem.
Komiksový román Jack Wolfgang (vydalo Argo) je totiž – excelentní. A to bez ohledu na to, že v něm vystupují mluvící zvířata. Při čtení máte chuť chvíli výt, pak chrochtat blahem a mezi tím spokojeně příst.
Počátky rovnoprávnosti se zvířaty
Nejprve, jak došlo k tomu, že se děj odehrává ve světě, kde ksakru vedle sebe žijí lidé a zvířata? Inu Francouzi (ve skutečnosti Belgičané, ale kdo pozná rozdíl?) a jejich dědictví francouzské revoluce. Když si mají být všichni rovni, proč ne i lidé se zvířaty? Ve skutečnosti – podle předmluvy ke knize – to má ještě hlubší kořeny. Na konci středověku prý čtyři „brémští muzikanti“ – osel, pes, kocour a kohout – získali za svou odvahu oficiální listiny, které jim zaručily téměř stejná práva, jako mají lidé. A protože jsme ve Francii (nebo těsně vedle), chtěli tito tvorové stále větší rovnoprávnost. Přístupem ke vzdělání počínaje, přes zvyky chodit po zadních, což zejména u krav působilo komicky, až k boji proti platovému znevýhodňování zvířat.
Voilà, máme tedy společnost, kde žijí lidé se zvířaty bok po boku. Mělo to ovšem jeden háček. Lidé byli tradičně zvyklí živit se masem. Měli snad požírat svoje bratry? Teprve tajný vynález jménem qwat, příměs, která umí dodat tofu chuť i vzhled masa, dokonale narovnal vztahy mezi oběma živočišnými říšemi.
Jack Wolfgang je urostlý vlk, který žije dvojím životem. Na veřejnosti je uznávaným gastrokritikem píšícím pro The New York Times. Potají pracuje jako tajný agent CIA. Jenže tajná služba chce právě stáhnout zvířecí agenty z oběhu. Nedůvěřuje jim, lidé jsou prý na tuto práci lepší. A to zrovna v době, kdy se na trh dostává nebezpečná droga, jejíž distribuce sahá hodně vysoko.
Svádění mu není proti srsti
Jack se dává do páru s pružnou panteřicí, rovněž tajnou agentkou, a stojí proti zabijáckému lednímu medvědu, který hned zkraje zabije jeho mentora. Při tom všem ještě stíhá svádět lidské samičky – zdá se, že úspěšně, když se ho zrovna tyto nepokoušejí zabít.
Hned od počátku se tu rozvíjí dynamický příběh, kde jedna honička navazuje na druhou a dějové napětí se zklidní jen ve chvílích, kdy plynuje přejde k napětí erotickému. Vše se odvíjí jako akční film, nechybí termosenzory, explodující auta, padající helikoptéry, vzteklá velká zvířata, samozřejmě střelba. A k tomu všemu musím přiznat, že vlčí agent Jack je naprosto k sežrání. Nemyslím teď na talíři (máme přece qwat), ale prostě ty jeho čumáčkovské kukuče, ten přesně protřepaný a nemíchaný koktejl roztomilosti a drsnosti… zamilujete si ho.
Oba autoři jsou pro českého čtenáře noví. Stephen Desberg je belgický scenárista s bohatou zkušeností, ne první liga, ale těsně pod ní. Píše svižně, žádné velké okolky, žádné dlouhé řeči. Totéž se dá říci o o generaci mladším kreslíři Henrim Reculém, který je Desbergovým dvorním výtvarníkem. Jeho práce s postavami i s prostředím je perfektní. S tímhle komiksem si sednete na zadek a budete ho číst, dokud… nedostanete vlka. A nestane se z vás zoofil.
