Babišův nemístný pláč a spor o rozpočet EU: Bohatší země by neměly donekonečna živit ty méně schopné | Reflex.cz
nahoru

Babišův nemístný pláč a spor o rozpočet EU: Bohatší země by neměly donekonečna živit ty méně schopné

Viliam Buchert24. února 2020 • 13:25
Andrej Babiš na summitu v Bruselu, kam se lídři vydali řešit klimatické závazky
Andrej Babiš na summitu v Bruselu, kam se lídři vydali řešit klimatické závazky
• foto: 
Reuters

Premiér Andrej Babiš po posledním summitu zemí EU prohlásil, že pro něj „největší překvapení bylo, že vznikla skupina čistých plátců, která svými neférovými požadavky zablokovala jakýkoliv posun vpřed“. Předseda vlády ale v tomto případě lže, protože překvapením to vůbec nebylo a státy, které dostávají z EU méně peněz, než do ní vkládají, opakují své požadavky už celé roky. Navíc mají pravdu. Způsob rozdělování peněz v EU je potřeba změnit, protože bohatší a schopnější nemohou donekonečna živit ty chudší a neschopnější. Podívejme se na tvrdá fakta a čísla.

Britové už 23. června 2016 rozhodli v referendu, že jejich země opustí Evropskou unii. Skoro čtyři roky je tedy jasné, že ve finančních prostředcích EU na roky 2021 až 2027 vznikla díra přibližně 75 miliard eur, které dodávalo Spojené království.

Evropská komise přesto přišla s ambiciózním návrhem nového rozpočtu, který by celkově představoval finance ve výši 1,11 procenta hrubého národního důchodu EU. Státy jako Nizozemsko, Rakousko, Dánsko či Švédsko (za poněkud tiché, ale zcela rozhodující podpory Německa), které patří mezi čisté plátce (dávají do rozpočtu více, než dostávají zpátky), ale navrhly udržet rozpočet na 1,00 procentu. Předseda Evropské rady Charles Michel pak předložil na summitu kompromisní návrh odpovídající 1,074 procentu. Protože na příštích sedm let by měl být rozpočet v celkové výši 1,095 bilionu eur (v cenách roku 2018), je rozdíl velký.

Babiš nepřizná, že mu jde o zemědělství

Ovšem zcela podstatné, a v tom Česká republika, její vláda a premiér Babiš nepostupují správně, je, na co by se peníze v letech 2021 až 2027 měly použít. Tři hlavní položky rozpočtu mají jít na zemědělství, na regionální rozvoj (ten je známý jako politika soudržnosti) a na priority, které jsou daleko modernější a naléhavější – na vědu, výzkum a inovace, na řešení migrace, na obranné projekty či výměny studentů. Zjednodušeně řečeno, skupina čistých plátců chce méně peněz na tradiční programy a více na nové priority. To ale Česká republika blokuje. Přitom naše vláda neustále omílá, jak budeme „zemí inovací“, přitom svým myšlením zůstává v minulém století.

Kompromisní návrh Charlese Michala původně přišel se snížením financování politiky soudržnosti o 40 miliard eur. Ještě o něco větší snížení naplánovali experti v zemědělství, přitom v rámci současného rozpočtu utratí Unie na společnou zemědělskou politiku až 382,5 miliard eur. Tato snížení Česko odmítá. Zda Andreji Babišovi vadí méně peněz na zemědělství proto, že koncern Agrofert bere dotace z EU ve velkém, otevřeně nepřiznal. Ale může být právě zde v zásadním střetu zájmů.

Proč donekonečna platit ty neschopné? 

Původně Evropská unie (kdysi fungující pod jinými názvy) vznikla jako organizace, která bude budovat prosperitu a mír na starém kontinentu po druhé světové válce. Nejdůležitější byly u toho ekonomické otázky a následný vznik volného trhu, svobodné proudění kapitálu či odbourání cel, skutečně vedly k zásadnímu zvýšení životní úrovně obyvatel. Česko z toho mimořádně profituje, protože dnes kolem 80 procent našeho exportu míří do států EU, a to v objemu zhruba 3,7 bilionů korun ročně. Samozřejmě z toho různými způsoby profitují i jiní.

Ovšem u toho pořád pokračuje politika štědrých a často nesmyslných dotací a financování nejrůznějších programů a projektů, které chudším a méně výkonným zemím zajišťují vzpomínaní čistí plátci z EU. Těmi jsou Německo (rozdíl byl u něj v letech 2014 až 2018 až 13,5 procenta v tom, co vložilo do EU a co dostalo zpátky), dále Francie, Itálie, Nizozemsko, Švédsko, Rakousko, Dánsko, Finsko a Irsko. Naopak v procentuálním vyjádření získává z EU nejvíce Polsko, Řecko, Rumunsko, Maďarsko, Portugalsko a… Česká republika.

Od našeho vstupu do Evropské unie v roce 2004 do konce minulého roku činily celkové platby Česka do společného evropského rozpočtu 616,8 miliardy korun, ale získali jsme z něj necelých 1,43 bilionu korun. Za toto období tak k nám putovalo o téměř 810 miliardy korun více, než Česká republika zaplatila. Další otázkou proto je, zda je možné podobný systém udržet i nadále a zda je spravedlivé, aby bohatší a zjevně ekonomicky schopnější země, donekonečna platily ty méně schopné a méně výkonné. Čistí plátci v EU proto vyžadují slevy (rabaty). Vzorem pro ně byl úspěšný boj někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové, která si vymohla v tomto směru ústupky na Bruselu v roce 1984.

Stát po boku Řecka je pro Česko ostuda

Je sice pochopitelné, že společným zájmem EU je určité dotování slabších členů, ale bohužel výsledky v tomto směru jsou někdy těžko akceptovatelné, protože cílů nebylo dosaženo ani za desítky let. Složitě se to pak vysvětluje voličům v zemích čistých plátců (příkladem byla Velká Británie a nakonec její odchod z EU, ale řeší se to často také v Nizozemsku či Rakousku). Pod pojmem „politika soudržnosti“ se rozumí politika, která stojí za stovkami tisíců projektů po celé Evropě financovaných z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a z Fondu soudržnosti. Jejich cílem, který v roce 1986 definoval Jednotný evropský akt, je „snižování rozdílů mezi různými regiony a eliminace zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů“.

Budiž, ale třeba Portugalsko je členem Unie již od roku 1986 (hodně dlouhých 34 let), ovšem dodnes financuje přes 80 procent svých celkových veřejných investic z peněz EU. Bude to tak trvat ještě dalších 100 let? A proč by to měl pořád někdo platit? Jen proto, že dosahuje vyšší produktivity práce, je lepší ve vědě a výzkumu, více investuje do vzdělávání a odolává lépe korupčnímu jednání? Dalším negativním příkladem nekonečného rozhazování evropských peněz je Řecko. Být v jedné skupině s podobnými zeměmi, jak to Česko učinilo na posledním summitu v Bruselu, je ostudou.

Jenže ani to ještě není ohledně peněz všechno. Premiér Babiš si sice stěžuje na postup bohatších zemí EU, ale návrh nového evropského rozpočtu na roky 2021 až 2027 dál počítá s tím, že tyto státy budou solit a solit. To je politicky neúnosné, zejména když se to má vysvětlovat při volbách. Plodí to nové populisty a extrémisty na místní úrovni, kteří pak na EU útočí v různých zemích, kritizují systém, kterým proudí uvnitř Unie peníze a nekonečnou byrokracii s tím spojenou.

Například Německo dávalo ročně do současného rozpočtu EU 25,5 miliard eur. Do nového má dát 32,8 miliard ročně. To je ohromný skok a voda na mlýn německých kritiků EU. Nizozemsko dávalo 5 miliard eur ročně, nově to bude až 6,9 miliardy. Mimochodem, to je v případě Nizozemska více než třikrát víc, než kolik má zaplatit Česko. Proč má být ale někdo „trestán“ za úspěch?

Stěžovat si proto na bohatší země EU a kritizovat je za to, že by raději utrácely své peníze doma, než je rozdávaly jiným, je nepochopení situace. Ty peníze nerostou na stromech, ale pocházejí z práce firem a aktivních a činorodých lidí. Brát si je do vlastních kapes a současně hovořit o tom, že je to málo, je naprostá nestoudnost. Bohužel, česká vláda to tak dělá.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější