Grantová politika je podle Knížáka nemoc. Jsou umělci opravdu jen vyžírky veřejných peněz? | Reflex.cz
nahoru

Grantová politika je podle Knížáka nemoc. Jsou umělci opravdu jen vyžírky veřejných peněz?

Filip Čermák10. září 2019 • 14:00
Milan Knížák
Milan Knížák
• foto: 
profimedia.cz

V rozhovoru pro Prostor X vyslovil Milan Knížák názor, že granty jsou zhoubné, kultury je moc a umělecké školy a galerie by zrušil. Překvapivé stanovisko od někoho, kdo podstatnou část svého života vedl uměleckou školu a galerii. Nicméně bylo by pro českou společnost opravdu lepší, kdyby stát otočil doprava páčku od hadice pumpující peníze do kultury?

Bylo by možné, aby stát, kraje a obce přestaly dotovat umění? Například v USA to tak funguje. Zde je umění podporováno hlavně ze soukromých zdrojů. Vysoké umělecké školy zde sice mají, ale studovat na nich zadarmo bez stipendia není možné. A i navzdory tomuto na první pohled macešskému vztahu strýčka Sama k jeho tvůrčím duším známe mnoho úspěšných amerických umělců – Warhola, Rothka, McCurryho nebo Duchampa (to je ten, co vystavil v galerii pisoár).

Jeden nám Čechům blízký příklad z tamější praxe – když chtěla mecenáška Meda Mládková etablovat v USA českého malíře Kupku, museli s manželem prodat jeden ze svých tří domů, aby měli peníze na jeho významný obraz. Ten následně věnovali Národní galerii ve Washingtonu. To vše bez jediného centu ze státní kasy. Nejedná se o něco výjimečného, Americké umělecké instituce jsou často postaveny na soukromých sbírkách mecenášů.


Podívejte se na rozhovor s Milanem knížákem v Prostoru X:

Prostor X: Rozhovor s Milanem KnížákemVIDEO Prostor X


Jenže zásadní otázka je, zda by to tak, jak by se nyní líbilo Knížákovi, mohlo fungovat i u nás. Tedy že část kultury by si našla cestu a zbytek by jednoduše zanikl či přežíval na prázdných žaludcích jeho tvůrců – jako tomu bylo například u prvních společností neuznaných impresionistů.

Mezi kontinentální Evropou a USA není jediný rozdíl v oblasti dotování umění, ale jde celkově o jiné společenské nastavení. Tvrdší kapitalismus s výhodou nižších daní a administrativní zátěže. A právě daně u nás nedopadají jen na umělecké instituce jako takové, ale i na mecenáše, kteří jsou pro ně alternativním zdrojem peněz. A ačkoli mecenášská praxe je v Čechách na vzestupu, stále není dostatečná na to, aby pokryla potřebné náklady uměleckých institucí.

Hezkým příkladem budiž citace z článku iDnes.cz Marka Vrabce, uměleckého ředitele a zakladatele festivalu Struny podzimu: „Když odečteme, co vrátíme na dani, tak se státní podpora vlastně blíží nule, a protože příjmy ze vstupného pokryjí maximálně dvacet procent nákladů, je zřejmé, jak důležitý je pro nás soukromý sektor.“

Zde vidíme, že po přečtení účetních knih se granty často mohou jevit jako složitá forma daňové úlevy. A i když máte štěstí a seženete silné mecenáše, jejichž zájem v ČR stále není s Amerikou srovnatelný, neznamená to, že příspěvky od státu nepotřebujete. Holešovický DOX má v zádech Václava Dejčmara a Karla Janečka. Oba mají tolik peněz, že by se v nich mohli ráno sprchovat a večer koupat. Přesto si DOX bez veřejných peněz nevystačí.

Dokonce ani Museum Kampa spjaté s již zmiňovanou Medou Mládkovou si i navzdory tomu, že pravidelně čerpá peníze z dalších majetků její zakladatelky, nevystačí úplně bez grantů. Bere jich ale méně, než je zvykem – pokrývají 10 % nákladů. Problémem je, že ze vstupů si vydělá asi jen na třetinu provozu. To znamená, že kombinace plateb návštěvníků a státní podpory nepokryje ani polovinu celkových nákladů.

Milan Knížák si toto všechno při svých zkušenostech z řízení Národní galerie určitě uvědomuje lépe než já. Nicméně pochybuji, že by chtěl českému kulturnímu prostředí ubližovat – ani na to už nemá potřebné funkce. Spíše tento jeho postoj ukazuje, že Knížák rád provokuje a ještě raději se poslouchá. Vždy když od něj slyšíme podobný výrok, div se mu nadšením z vlastní moudrosti nepostaví jeho bílý cop.

Jenže když mám být upřímný, tato jeho argumentační provokace mě baví. Bez ohledu na to, jakkoli mi přijde prvoplánově atraktivní, zkratkovitá a rozhodně ne obecně aplikovatelná, rozhýbává stojaté vody. Nacházíme se přeci ve světě umění, a jak sám Knížák v rozhovoru říká, umělce nedělá umělcem to, že umí kreslit nebo recitovat, ale jeho životní postoj. Umělec má vytvářet emoce, nové myšlenky, dialog. Dnes když už máme všemožné styly tak trochu vyčerpané, narůstá tato funkce umění na významu ještě více než kdy dříve. Knížáka a jeho výroky beru jako jakousi formu provokativní živé performance. Spíše umělecký počin obsahující názor než názor na umění, který je povedenější než jeho trochu lacině dráždivé obrazy.

Tudíž Milan Knížák sice nemá pravdu, ale když dojde na hodnocení, nemá ji fakt dobře.

Filip Čermák




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější