Zatímco planeta umírá, ekologisté se předhánějí, kdo si na módní ochraně přírody nahrabe víc. A jak známo, v marketingu se tvořivosti meze nekladou. Proto nejekologičtější trhák posledních dnů – želva s brčkem v nose – vyvolává značné pochybnosti. Brčka totiž plavou v mořské vodě, a karety, v jejímž nosánku bylo kleté plastové brčko nalezeno, dýchají vzduch.
Přiznávám, že karetu zelenavou (Lepidochelys olivacea, Eschscholtz, 1829) jsem nikdy nechoval. Je na moje bytové poměry moc velká. Ale jiných želv – včetně vodních – jsem choval desítky. A mohu na svou čest prohlásit, že nikdy nic nevdechly. Dokonce ani předměty, které se do nosu vejdou mnohem snadněji – útržky rybích šupin při krmení například. Želvy totiž – včetně těch vodních – dýchají vzduch, a alespoň u mě doma věci plavou ve vzduchu jen po užití LSD. A mé želvy nefetovaly.
Zvracet do nosu?
To, že by mořská želva plující ve vodě vdechla či si jinak do nosního otvoru vrazila plastové brčko, je téměř vyloučeno. Ve vzduchu neplovou brčka ani ve střední Americe, a že by tam želvy dýchaly vodu, je poměrně nepravděpodobné. Všude jinde na planetě totiž dýchají vzduch.
Vzhledem k tomu, že jsem byl úspěšný chovatel, tak jsem osobně provedl i pitvu řady mých chovanců. A od té doby vím, a obrázky z učebnic anatomie plazů potvrzují, že želva opravdu má propojený dýchací a trávicí trakt. Druhá ochranářská teorie kolem brčka v rypáku nebohé karety totiž říká, že ona postižená želva brčko nevdechla, ale vyzvrátila do nosu po pozření. Ano – teoreticky by to možné bylo, ale prakticky to moc možné není. Želvy totiž mají dýchací a trávicí trubici „křížem“ – takže se může třeba třešeň či jiná kulička, podobně jako u lidí, dostat do nesprávné, dýchací dírky. Kdyby se „zevnitř“ ale mělo do želvího nosu dostat pozřené a vyzvrácené brčko, tak by se při tom muselo ohnout. A i kdyby se tak stalo, překřížení trávicí a dýchací trubice jsou tak daleko od nosní dírky, že je jen těžko představitelné, aby brčko prošlo „skrz.“ Tak, aby jí z nosu koukalo ven. Takže tvrdit, že „chudák želva vyzvracela odhozené plastové brčko, a tak musíme plastová brčka zakázat,“ je opravdu zcela nepodložené.
Symbol boje proti plastům
Přesto se chudák želva – či spíše její rypák s brčkem – staly předmětem mezinárodního byznysu s ochranářstvím. Každý bojovník proti umělé hmotě dnes svým bojem zachraňuje želvy. A to i přesto, že teorii „vdechnutí brčka“ či „vyzvracení brčka“ zpochybňují i zcela běžná media.
Například 100 + 1, které zcela jistě není podplaceno koncerny vyrábějícími plasty, píše: „Odborníci se shodují: Šlo o týrání zvířete. Nejsmutnější na celém příběhu je skutečnost, že brčko se do nosu želvy s největší pravděpodobností nedostalo samovolně. Odborníci z brněnské zoo se shodují, že šlo patrně o otřesný případ týrání zvířete. Veterinář také pochybuje, že by se plastové brčko mohlo do jejího nosu dostat náhodou. ‚Neumím si to představit, jde o poměrně velký předmět a jeho zavedení rozhodně nemohlo být jednoduché a už vůbec ne nahodilé. Brčko má ostré hrany, které při zavádění mohly poškodit jícen želvy,‘ dodal MVDr. Stanislav Mazánek.“
Přesto se bědná kareta stala symbolem boje proti umělé hmotě a brčkům zvlášť. Jsem rád, že jí nikdo z těch lidí, co ji týrali, místo brčka do rypáku nenatáhl na její ploutvovité nohy prezervativy. Zákaz prezervativů by měl mnohem horší následky než zákaz plastových brček.
Kdo strká želvám brčka do nosu?
Chytit dospělou karetu zelenavou v moři není žádná švanda. To zvíře váží kolem půl metráku, ve vodě je na rozdíl od člověka doma, krunýř má kolem sedmdesáti centimetrů, a s nohama měří dvojnásobek. A umí se jimi bránit. I patnáctikilová sladkovodní želva kajmanka je tak nebezpečná, že svého času na její chov muselo být stejné veterinární povolení jako na tygra nebo mambu. A vodní želvy opravdu nejsou pomalé jako ty suchozemské. Například zmíněné kajmanky – oba druhy – občas z lumpačiny zabijí nějakého člověka při koupání. Takže doplavat si za karetou a strčit jí brčko do nosu dokáže jen Chuck Norris – ale ten má želvy rád!
Greenpeace opakovaně přiznalo, že v minulosti například v jejich zprávách o kontaminaci ropou došlo k drobným, a samozřejmě zcela zanedbatelným technickým chybám. Například při měření obsahu zbytkové ropy v ropné plošině se jim měrná hadice ohnula, a tak chudáci ochranáři v dobré víře zveřejnili mnohem větší znečištění ropou, než ta zkoumaná ropná plošina produkovala. Skutečný obsah ropy zjištěný Greenpeace se později ukázal výrazně menší. Proto upřímně doufám, aby za pár let nevyšlo najevo, že té nebohé želvě, co se stala celosvětovým symbolem boje proti plastům, kvůli drobné technické závadě nestrčili to brčko do rypáku sami ochranáři.
