Smrt mladé ženy je vždy nesmírná tragédie, a když je matkou dvou dětí, je to tragédie ještě mnohem větší. A ještě větší neštěstí je to v momentě, kdy má ta žena milujícího muže – kterému bude do smrti chybět, a mimořádně dobré vztahy s bývalým manželem, kterému bude chybět také. Přesto se na smrti pražské královny sushi Báry Rektorové dá najít něco, co vzbuzuje velký respekt, co je dnes mimořádně vzácné a co je až esenciálně dobré: Statečnost a zodpovědnost.
Vytěsňujeme smrt a čím dál tím méně se na ni psychicky připravujeme. Nečteme každou neděli na stěnách kostela ono moudré heslo Memento mori! Pamatuj na smrt! Heslo, které ještě před sto lety našim předkům říkalo věčně platné: Nejsi tu na furt! Nezahoď ten život, protože umřeš, už za pár let či desetiletí! Dnes žijeme ve světle zdánlivé nesmrtelnosti věčného konzumu, tváříme se, že tu zůstaneme, a když nás pak nepřipravené zastihne nemoc a konec, tak se k tomu neumíme přijatelně postavit ani my sami, ani naše okolí. Nemáme naučené grify, nevíme, jak mluvit s umírajícím ani jak umřít sami.
Muži nevymřeli
Shodou životních náhod se osobně znám jak s Bárou samotnou, tak s oběma klíčovými muži jejího života, jak s jejím exmanželem doktorem Tomášem Rektorem (tomu posílám čtenáře, kteří chtějí doporučit dobrého psychiatra), tak s jejím partnerem, se kterým strávila poslední roky svého života, Vilémem Rubešem – členem naší party gymnaziálních umělců před skoro čtyřiceti lety. A oba pánové v průběhu její nemoci prokázali, že u nás nevymřeli ani muži, ani gentlemani.
Když Bára onemocněla, byl její vztah s manželem už ukončen. A jak je v České republice zvykem mluvit o svých bývalých partnerech a partnerkách, jistě všichni víme. Přátelský vztah po rozvodu je spíše výjimkou, a aby někdo něco udělal pro svého ex, je téměř zázrak. Když Bára onemocněla, doktor Rektor nezalehl do obvyklé porozvodové pozice českých zhrzených mužů, ale začal jednat. Staral se o ni, pomáhal ji. A vůbec nevím, jakým zázrakem se povedlo jejímu otci – ale sehnal tehdy v Česku naprosto nedostupnou „elektrickou čepici“. Pro pacienty s nádory mozku vyvinuli pomůcku, kterou pacient nocí na hlavě jako síťku s elektrodami. Jen orientačně – vůbec tomu technicky nerozumím – ta elektřina v čepici vytváří nějaké magnetické či jaké pole, co zpomaluje a zabraňuje růstu nádorů. Přestože v Čechách byla tato zdravotnická pomůcka zcela nedostupná, sehnali ji v neuvěřitelně krátkém termínu a Bára se mohla začít léčit nejmodernější a nejúčinnější zdravotnickou technologií. Je těžké to odhadnout přesně, ale je vysoce pravděpodobné, že jí ta pomůcka prodloužila život o pár let.
Obětavost není zastaralá
První manžel Báry ale nebyl jediným skutečným mužem jejího života. Její partner posledních let Vilém Rubeš je můj vrstevník. Nemohu napsat dědek, to by se urazil, ale dejme tomu muž v letech, který má rád svůj klid a pohodlí. Přesto do toho vztahu šel – s vědomím, že je Bára v ohrožení – a léta se mimořádně pečlivě a zodpovědně staral jak o ni samotnou, tak o její dvě děti. Jenom počet zvířecích členů jejich domácnosti, který hrubě převyšuje počty domácích zvířat obvykle chovaných stárnoucími dědky, ukazuje, že pro něj byly Bářiny děti mimořádně důležité a byl pro ně ochoten obětovat – což je pro muže v letech zvlášť bolestivé – své pohodlí. A když bylo Báře zle, tak se staral o celou domácnost i o děti a činil tak s naprostou samozřejmostí.
Jak doktor Tomáš Rektor, tak Vilém Rubeš se k Bářině nemoci postavili tak čestně, zodpovědně a poctivě, že to v dnešní epoše sráčů působí jako malý zázrak.
Chtěl bych být také tak statečný!
A konečně třetí imponující a důstojná událost té tragédie je postoj samotné Báry. Jistě by mi prominula, že napíšu, že měla koule. Byla nemocná, uvědomovala si svoje vyhlídky – byla mimořádně inteligentní a odcházet od dvou vlastních dětí jako jejich matka musí být příšerné. Přesto Bára zachovala naprostou důstojnost. Viděl jsem už pár lidí umírat a nefňukalo jen málo z nich.
Mám je na Facebooku všechny tři – a Báru jsem sledoval velmi pozorně. Každý píšeme na svou zeď své myšlenky. I ona. Každý má strach, když mu najdou rakovinu. I ona. Ale ne každý dokáže nefňukat. Přiznávala, že ji ta nemoc děsí – koho by neděsila. Ale nikdy, skutečně nikdy se nelitovala, nefňukala, nevyžadovala kvůli té nemoci soucit ani pozornost a chovala se tak statečně jako málokterý muž. Takže ta tragédie v sobě má obrovský kus důstojnosti a majestátu. Jak majestát cti a zodpovědnosti – ten přinesli doktor Rektor a Vilém Rubeš. Je jen málo mužů, kteří by břemeno, co nesli v průběhu Bářiny nemoci, nesli tak zodpovědně, obětavě a vstřícně. A obrovský majestát v sobě nese statečnost, se kterou Bára odcházela bez fňukání a sebelítosti. Takže, Báro, jestli tam nahoře máte dobré připojení a Ty to čteš: Až přijde moje chvíle, chtěl bych být stejně statečný jako Ty!
