Důvody, proč sociální demokraté navzdory různým potupám zůstávají ve vládě, se většinou uvádějí dva. Jednak chtějí naplňovat svůj program a dále bránit ještě většímu vlivu KSČM a především případnému přístupu SPD i k vládní moci. To první zaznívá pochopitelně především z úst předáků ČSSD, to druhé ovšem nejen od nich. Jenže co když to je nejen pouhé alibi, ale i zbytečné strašení katastrofickými scénáři?
Politika je často volbou menšího zla, což ovšem ještě nemusí nutně znamenat, že totéž platí i na lpění na vládních pozicích. Pohled na handrkování o budoucí rozpočet, kdy socialisté roztáčejí už tak často populisticky nehospodárnou spirálu hnutí ANO do ještě vyšších obrátek, budiž příkladem. Přidává se nejen tam, kde je potřeba, ale i kde to až tak nutné není. A břemeno mandatorních výdajů a potažmo i zadlužení se exportuje oblíbeným směrem – do budoucna.
Michalu Šmardovi, místopředsedovi ČSSD a zatím marnému čekateli na konečně uvolněné křeslo ministra kultury, nutno přiznat značnou dávku odvahy. Pustil se do svého koaličního partnera – tedy konkrétně do ministryně financí za ANO Aleny Schillerové – v době, kdy by bylo taktičtější táhnout za jeden provaz. Nazval ji „Kalouskem v sukních“ a kritizoval za „tupé škrty“. Jen tak na okraj, i po těch „tupých škrtech“ je projektovaný schodek státního rozpočtu ve výši zatím 40 mld., ale to je asi jen jiná optika socialistů.
Není to ale jen nynější tahanice o miliardy pro jednotlivé resorty, to je ostatně tradicí i z dob předchozích vlád včetně těch středopravých. Jde o to, zda jsou sociální demokraté opravdu takovým nenahraditelným korektivem ANO a jestli by jejich odchod z vlády byl skutečně katastrofou.
V prvním případě je tomu spíše naopak. Populistické kroky premiérova hnutí trumfují svým levicovým rozhazováním a podobně tomu začíná být nyní při hledání zdrojů, když ty dosavadní už přestávají stačit. Jedni přicházejí s vyšším zdaněním „legálních neřestí“ – tabáku, alkoholu a hazardu – druzí s nápady typu sektorové daně. A svorně kývají na vyděračské požadavky tichých společníků komunistů, jako bylo zdanění církevních náhrad.
Jistě, společné vládnutí ANO a ČSSD má i svá pozitiva, to je na místě přiznat. Jednak je to držení prozápadního směřování naší zahraniční politiky v nejisté době, kvitovat lze například i postupně zpevněný postoj k různým unijním plánům na přerozdělování migrantů.
Strašení tím, co by přišlo „potom“ – tedy po případném odchodu sociálních demokratů z vlády – ale nemusí být na místě. Jistě, třebas by došlo jen k rekonstrukci vlády a byl by tu další kabinet s ještě větším a neblahým vlivem Hradu. Nebo by se dalším tichým společníkem kabinetu stala SPD, což ale vzhledem k někdejšímu odporu v poslaneckém klubu ANO ke spolupráci s okamurovci nemusí být vůbec jisté. Či by vznikla vláda na úplně jiném půdorysu. Anebo by se v předčasných volbách znovu rozdaly karty…
Většina radikálních změn v politice je krokem do neznáma. Vzhledem k tomu, co i díky ČSSD předvádí nynější vláda, ale nelze ani říct, že by mocenská změna nutně vedla k horšímu. Či přesněji – co by vlastně způsobila. Nedá se vyloučit, že by vedla k implozi a v konečném důsledku i konci současné garnitury. Jakkoliv ani na to spoléhat samozřejmě nelze.
