Nejbohatší Čech Petr Kellner to schytal za svá slova o politice a společnosti. Přitom měl pravdu | Reflex.cz
nahoru

Nejbohatší Čech Petr Kellner to schytal za svá slova o politice a společnosti. Přitom měl pravdu

Viliam Buchert8. srpna 2019 • 13:40
Byznysmen Petr Kellner
Byznysmen Petr Kellner
• foto: 
Profimedia

Petr Kellner, který je považovaný za nejbohatšího Čecha, se koncem července ve výroční zprávě své finanční a investiční skupiny PPF za rok 2018 poměrně neobvykle rozepsal také o politice a o tom, jak funguje naše společnost. Od některých svých kritiků to pak pořádně schytal. Nezaslouženě. To, co napsal, je pravda. Jenže Kellner je příliš vlivný na to, aby mohla být některými lidmi jeho slova hodnocena s chladnou hlavou a analyticky. Pokusme se o to.

Petr Kellner zůstává dlouhodobě pro veřejnost určitým tajemstvím, protože neposkytuje rozhovory (poslední vyšel v roce 2012 v deníku MF Dnes), nepořádá tiskové konference a nehraje si na celebritu, která baží po tom, aby jí někdo vyfotil. Výroční zprávy skupiny PFF, kam píše úvodní slovo a nechává zde zveřejňovat své nové portrétní fotografie, jsou tedy jednou z mála možností, kde může česká veřejnost zjistit, co si myslí.

K tomu jen malá poznámka: Ve skutečnosti není Kellner až tak tajemným, protože občas chodí na fotbalové či hokejové zápasy, rockové koncerty a dost často na závody své dcery Anny, která je špičkovou parkurovou jezdkyní.

Jeho slova z letošní výroční zprávy PPF o politice a společenském i ekonomickém vývoji v České republice, ale mnohé překvapila. Přitom neřekl nic, co by si nemyslela většina soudně myslících občanů země.

Tak pravil Kellner

Majitel skupiny PPF v úvodním slovu výroční zprávy například napsal: „Pro moji generaci jsou svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje.“ Kellnerovi je 55 let a může tedy porovnat podmínky za bývalého totalitního režimu a dnes.

V roce, kdy oslavíme 30. let od listopadové revoluce, jsou slova o svobodě zásadní, protože v Česku pořád existují síly, které určitým způsobem naši svobodu destruují a podlamují. Nemluvě o probíhajícím vášnivém boji, který provází zápas o tradiční hodnoty. Což může být rodina, hrdost na svoji zemi či odmítání nejrůznějších výstřelků, jakými jsou například genderismus či klimatický alarmismus, které se vplížily i do Česka.

Kellner pak pokračoval, když vyjádřil názor, že „dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novo­dobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí“.

Ano, zda v tom česká společnost obstojí, je vážnou otázkou, kterou by měli daleko více rozebírat politici a kulturní i podnikatelská elita. Pokud totiž neobstojíme, spláchne nás jako nepříliš velkou a nepříliš vlivnou zemi vývoj ve světě. Jenže zejména politická scéna se utápí v žabomyších sporech (poslední absurdita kolem odvolání-neodvolání ministra kultury Staňka je příkladem). Chybí dlouhodobé vize, chybí směr, kterým se vydáme v příštích dvaceti-třiceti letech. A to může být pro nás osudné.

Jde stát mimo politiku?

Petr Kellner také napsal, že „PPF jako firma nemůže a nechce, ač je z toho někdy podezírána, vstupovat do politiky“ a pak pokračoval: „Neznamená to ale, že nám je jedno, kde a jak žijeme a kde budou žít naše děti.“ Věta o politice je šéfovi PPF vyčítána nejvíce. Jako argument se používá například to, že na rozdíl od toho, co tvrdí, léta financuje institut bývalého prezidenta Václava Klause a že byl členem delegace Miloše Zemana v Číně, a kromě jiného tam byl přítomný i na jednání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.

Představa, že nejbohatší muž země, jehož skupina je v České republice sedmým největším plátcem daní, může žít v naprostém politickém vzduchoprázdnu, je nesmyslná. Kellner samozřejmě zná mnohé politiky a někdy se s nimi schází. Je to běžný postup na celém světě. I on má své zájmy, svá přání, své tužby, své cíle a záměry. Politici s ním mají o tom diskutovat. To pořád ještě ale neznamená, že si hraje s českou politikou jako s loutkovým divadlem. To naopak dělá jiný miliardář – Andrej Babiš. Ten má k tomu jako předseda vlády nebývalé možnosti.

Tvrzení, která se pak po zveřejnění nové výroční zprávy PPF objevila, že Kellner vděčí za svůj byznys v Rusku a Číně především Klausovi či Zemanovi (a proto má být s nimi v jakémsi souročenství), je fantasmagorická. Tak to nefunguje a ani nemůže fungovat. Jistě, v Číně a Rusku je podnikání oproti západním standardům velmi specifické. Místní systémy jsou silně byrokratické, náchylné ke korupci a státní autoritářská moc daleko více do byznysu zasahuje. Mnohé firmy světa na těchto velkých trzích přesto hledají uplatnění, protože se potřebují rozvíjet. Dveře jim k tomu proto někdy pomáhají otevírat i politici. A to není věcí PPF, ale kohokoli jiného, je jedno, zda se jmenuje Volkswagen, Siemens či Airbus.

Firmy ze skupiny PPF se ale neprosazují v Rusku či Číně kvůli Klausovi a Zemanovi, to je zásadní omyl. Možné to je pouze z toho důvodu, že jsou vysoce konkurenceschopné, že mají dostatek kapitálu, že nabízejí služby a servis, který někdo chce. Ano, například v Číně vláda porušuje lidská a další práva, nemístně zasahuje v Hongkongu a občas nestoudně vyhrožuje demokratickému Tchaj-wanu. To ještě ale pořád neznamená, že s říší středu nemáme obchodovat a spolupracovat. To by byla cesta do pekel. V případě PPF a Číny se kritici Kellnera pořád ohánějí společností Home Credit.

Kdo ale zná čínské podmínky, tak ví, jak bylo těžké se prosadit s nabídkou spotřebitelských úvěrů právě zde. To nemohl zařídit Klaus a Zeman. Málokdo naopak hovoří o biotechnologické firmě Sotio, která je také součástí skupiny PPF. Ta se snaží dopracovat k výrobě funkčních léků pro lidi trpící onkologickými nemocemi. Od roku 2014 má Sotio své laboratoře kromě jiného i v Číně. Vyvinutí přípravků proti rakovině je nesmírně finančně náročné, vědecky složité a trvá dlouho. O tom se ale při kritice Kellnera a jeho působení v Číně hovoří daleko méně.

Odsudkům byla vystavena také spolupráce operátora O2 (také patří do PPF) s čínským Huaweiem, který je v podezření, že by mohl pracovat i pro čínskou vládu při sledování lidí po celém světě. Otázka bezpečnosti je skutečně prvořadá a naše úřady mají zajistit, aby Huawei plnil i v Česku, co bude po něm v tomto směru požadováno. Na druhou stranu čínské instituce a společnosti (včetně firmy Huawei) drží v současnosti zhruba dvě třetiny patentů, které jsou potřebné k zavedení vyspělé sítě 5G. Co s tím?

Existuje jiné řešení, které je průchodné, nebo se má spolupráce s Huawei odpískat? Síť 5G umí třeba jihokorejský Samsung, jenže to by bylo ještě dražší řešení. Takže ani v tomto případě nejde o to, co si Kellner myslí o politice v Číně, ale o odbornou záležitost. Bohužel se do sporu o Huawei nemístně vložil prezident Zeman, který nadělá v mnoha věcech více škody než užitku.

Rozdělená česká společnost

Petr Kellner ve výroční zprávě rovněž napsal, že „v dnešní rozdělené společnosti stále více převládá zjednodušené vidění světa na úkor dialogu a vzájemného naslouchání. Příliš mnoho lidí se jen vzájemně utvrzuje ve své vlastní interpretaci světa. Někdy se už zdá, že světy na sociálních sítích a virtuální obrazy jsou důležitější než reálné činy. Nemyslím si to.“ Nechci bagatelizovat, ale je snad někdo, kdo s těmito slovy nesouhlasí?

Společnost je skutečně zásadně rozdělená jak v současné České republice, tak v trumpovské Americe, macronovské Francii, merkelovském Německu, nebo putinovském Rusku. Bohužel. Konkurenti a soupeři se vzájemně nerespektují, nadávají si, lžou, šíří dezinformace, válka se vede na všech možných frontách. Kellner na to upozorňuje a je v tom určité varování.

Na podzim roku 1998 byl do českých kin uveden vynikající film scénáristy Jiřího Křižana a režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala. Kdyby byl americký, možná by byl jedním z vážných kandidátů na Oscara. Na závěr si v souvislosti s ním dovolím parafrázi: Kdyby byl Petr Kellner Američanem, jeho slova z výroční zprávy PPF by našla zcela jiný ohlas než v kocourkovském Česku. Protože u nás „Je třeba zabít Kellnera“. Což se sice nepodaří, ale rozkopat někoho myšlenky, i kdyby byly pravdivé, si troufne kdekdo…





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější