Zákonem dešti neporučíme, ústavní ochrana vody nás před suchem nespasí | Reflex.cz
nahoru

Zákonem dešti neporučíme, ústavní ochrana vody nás před suchem nespasí

PETR HAVEL8. srpna 2019 • 11:40
Když neprší, je to zlé.
Když neprší, je to zlé.
• foto: 
Profimedia.cz

Představa, že by několik slov nebo vět o důležitosti vody napsaných do ústavy zlepšilo bilanci jejích zdrojů v naší zemi, se v posledních týdnech stala námětem pro některé politické strany. Jejich návrhy ale mají více či méně skrytá rizika – a to nejen pro vodu, ale i pro základní právní jistoty. Například pro zhruba tři milióny vlastníků půdy.

Lidovci: Nic proti ničemu

Za víceméně formální a v zásadě neškodný lze přitom považovat snad jen návrh lidovců, kteří chtějí ochranu přírodního bohatství v obecném slova smyslu zpřesnit o „ochranu vodních zdrojů a půdy“.

To skutečně není nic proti ničemu, status vody ale taková formulace v ničem nijak neposouvá. Jde tak o deklarované politické gesto s nulovým dopadem na vodní zdroje, na jejichž „přísun“ stát nemá žádný vliv. Prakticky veškerá voda, kterou máme k dispozici, pochází totiž shůry, tedy z dešťových srážek.

Starostové: Rizika „neziskovosti“

Naproti tomu návrh STAN už reálná rizika představuje. Jeho součástí je totiž formulace „zásobování pitnou vodou zajišťují obce na neziskovém základě“.

To je dost populistické a zavádějící především proto, že je to právě z poplatků za vodu vytvářený zisk, jenž je základním finančním zdrojem k obnově takzvané vodohospodářské infrastruktury – čili především trubek, jimiž do domácností proudí pitná voda, a naopak z nich odchází voda odpadní. Kde se přitom nachází hranice zisku k obnově a kde již jde o zisk pro obecní potřebu (nebo pro vodohospodářské společnosti, což mohou mít starostové na mysli), je ovšem věc ryze lokální. Zdroje vody v naší zemi mají totiž různý původ, objem i kvalitu, nehledě na často katastrofální stav potrubí, které je třeba opravovat, rekonstruovat nebo přímo nově vybudovat.

Komunisté: Za hranicí ústavnosti

Komunistický návrh jde ale ještě mnohem dál, paradoxně až za hranici ústavnosti. Komunisté navrhují, aby nejen voda, ale i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství byly podle upraveného znění ústavy „ve vlastnictví České republiky“. To by ovšem v praxi zakládalo riziko plošného zestátnění takových zdrojů, a fakticky tedy znárodňování vody. Pokud by se ovšem spolu s tím neměnily jiné zásadní zákony, musel by nový vlastník – tedy Česká republika – mimo jiné hradit veškeré škody všem, jejichž majetek by byl „státní vodou“ nebo „státní půdou“ poškozen, a to je jen vrchol pyramidy důsledků, které by s takovou změnou ústavy souvisely.

Byla-li by navíc „ve vlastnictví České republiky“ také půda, byl by to dokonce krok ještě brutálnější než kolektivizace a zestátnění v předlistopadovém režimu – tehdy byla totiž půda svěřena, například zemědělcům, pouze do „dlouhodobého bezplatného pronájmu“.

Kde máme rezervy

Voda v přírodě má přitom už dnes status veřejného statku a není ničí (ani státu) až do té doby, dokud se nestane předmětem užívání po jejím odběru z přírody.

Právě užívání a nakládání s vodou jsou ale to, v čem má naše společnost značné rezervy. Místo změn Ústavy ČR je tak zapotřebí především udržet vodu ze srážek v krajině, což je ovšem velmi obecná formulace zahrnující v sobě celou řadu opravdu potřebných a konkrétních kroků.

Tím hlavním je změna způsobu zemědělského hospodaření a zvýšení pestrosti naši krajiny, a to nejen pestřejší strukturou pěstovaných plodin, ale třeba výsadbou nelesní zeleně (stromů) rozčleňující lány polí, nepokrýváním půdy neprostupnými povrchy, především asfaltovými cestami, včetně cyklostezek. Musíme změnit i péči o zeleň a trávníky ve městech. V ničem z toho žádná změna formulace ústavy nepomůže. Vše je na nás, na politických rozhodnutích a na odpovědnějším přístupu společnosti k vodě.

Autor je zemědělský analytik

PETR HAVEL




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější