Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.

Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou. Zdroj: Zbyněk Pecák

Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.
Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.
Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.
Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.
Reportér Reflexu Jiří X. Doležal se po 26 letech vrátil do Chban u Žatce, kde kdysi vzali místní spravedlnost do svých rukou.
12
Fotogalerie

Když policie a soudy mlčely, lynčování zlodějů uzdravilo život ve vesnici. Jistota, že trest přijde, zločince odradí

Je to šestadvacet let. Psal jsem článek, kterak se ve Chbanech u Žatce místní ožrali a rozbili hubu místní zlodějské rodině. A pomohlo to. Článek začínal v devadesátých letech bolestně pravdivými slovy: Kriminalita katastroficky roste. Státní orgány nezvládají ani nejkřiklavější případy. Mezi občany roste strach a beznaděj. Na mnoha místech je situace tak vážná, že města či skupiny lidí berou zákon do vlastních rukou.

Když tenkrát před 26 lety článek vyšel, byl z toho skandál. Pseudohumanisté rozpoutali mediální bouři, že Reflex propaguje lynčování Romů. Uspořádali dokonce besedu, kam mě pozvali jako hlavního rasistu. Na pódiu sedělo pět „dobrokálečů“ a já. První promluvil první „dobrokáleč“ a řekl, že je zcela nepřijatelné, jak Reflex a já zvlášť propagujeme lynčování Romů. Trvalo to deset minut. Druhý pseudohumanista to zopakoval. Také deset minut. Mluvili a je*ali mě padesát minut, než jsem se dostal ke slovu. „Ta zlodějská rodina, co dostala přes hubu, nebyli Romové. V tom článku to je napsáno. Vy jste přišli napadat článek, který jste nečetli. Přeji pěkný zbytek večera.“ A šel jsem domů. Po více než čtvrt století jsme se vydali do Chban zjistit, jestli se tam stále nekrade. Je to malá víska, víc než jedna zlodějská rodina se tam nevejde.

Čísla, ze kterých mrazí

Tehdejší článek začínal smutně: Vzrůstající kriminalita je strašák, kterého se lidé (podle statistických výzkumů) bojí nejvíc ze všeho. Víc než atomové bomby, ekonomického propadu, ekologické katastrofy či AIDS. Právem?

Údaje pro Českou republiku:

1989 – 120 000 trestných činů (z toho nevyřešeno 25 000 trestných činů), 126 vražd, 6 400 ukradených vozidel

1991 – 258 000 trestných činů (z toho nevyřešeno 176 000 trestných činů), 169 vražd, 11 100 ukradených vozidel

1992 – 309 000 trestných činů (z toho nevyřešeno 213 000 trestných činů), 212 vražd, 21 400 ukradených vozidel.

A v roce 1992 mimo jiné také 610 úmyslně založených požárů, 77 provedených pumových atentátů.

Po otevření klece – totalitní společnosti – a pádu policejního režimu byl nárůst kriminality samozřejmý. Absolutní i relativní čísla jsou dokonce i dnes nižší než v některých západních zemích. To, co je v České republice na pováženou, je spíš beztrestnost kriminálníků, naprostý krach autority státu, pohrdání policií a očividnost určité trestné činnosti. Především jde o takzvanou „pouliční“ kriminalitu. Příčin beztrestnosti zločinců je hned několik. Na vině jsou hlavně obrovské problémy policie, soudního aparátu a vězeňství. Problémy finanční, personální, motivační, „existenciální“ – represivní aparát se nemůže vyrovnat s dědictvím minulosti, kdy nebyl zařízením na ochranu slušných občanů, ale nástrojem jejich útlaku. Daňového poplatníka ovšem vnitřní problémy resortů nezajímají. On platí nemalé daně – a chce se cítit v bezpečí.  Stát to buď zajistí, nebo…

 

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!