Svatý zápal komunisty Miloše Jakeše: Strana mu byla a je náboženstvím, socialismus to nezachránilo | Reflex.cz
nahoru

Svatý zápal komunisty Miloše Jakeše: Strana mu byla a je náboženstvím, socialismus to nezachránilo

STANISLAV BALÍK14. července 2019 • 07:00
Svatý zápal komunisty Miloše Jakeše: Strana mu byla a je náboženstvím, socialismus to nezachránilo
foto: Jakub Poláček, archiv Blesku

Část odporu veřejnosti vůči Babišovi se nese ve znamení připomínání jeho spolupráce se Státní bezpečností. I pro něj je to natolik citlivé téma, že se třeba neváhá soudit i u mezinárodního soudu. Komunistická minulost nás stále, i po třiceti letech „poté“, pronásleduje, ať chceme, nebo nechceme.

Její exponenti se navíc stále snaží vnutit do veřejného prostoru svou interpretaci – a tak po pamětech Biľaka, Štrougala, různých knižních rozhovorech apod. vyšel i nový rozhovor se symbolem rozkladu moci KSČ, bývalým generálním tajemníkem jejího ústředního výboru Milošem Jakešem.

Kniha není zajímavá ani tak tím, že dokládá výbornou zorientovanost téměř stoletého Jakeše (nar. 1922) v minulém i současném dění, jako spíš tím, jak mimoděk dokládá bezradnost, v níž se nejvyšší komunistické vedení v závěru osmdesátých let ocitlo.

Nejčistší náboženství

Jakeš, sám o sobě evidentně po celý život poctivý a bezelstný chlapec ze zapadlé šumavské vesničky, se dostal hrou jiných někam, kde neměl být; začal hrát politickou úroveň, na niž neměl. Zajímavé je, že si evidentně celý politický život nevytvářel žádné mocenské zázemí, o něž by se mohl v krizi opřít. Dnes je proto upřímně vděčný, že se může „jako bezpartijní zúčastňovat stranického života v jedné pražské základní organizaci“. Strana mu totiž byla a je vším – nejčistším náboženstvím. Stačilo a stačí mu málo; nestačilo to ale na záchranu so­cialismu v zemi, případně alespoň uchování části politického vlivu.

Andrej Babiš selhal a Miloš Zeman tu během pár týdnů fakticky vybudoval prezidentský …

Pavel Pilný, který s Jakešem knižní rozhovor vedl, projevuje mnohem větší orientaci v tehdejších mocenských vztazích. Pilný, někdejší člen Výboru pro řízení stranické práce v ČSR, věděl, kdo se s kým scházel a radil, kdo kul jaké pikle. Jakeš ne – podobné informace šly mimo něj, vypadá, že jej skutečně nezajímaly. Neví, kdo konzultoval s Moskvou, nevěděl, že si Štěpán budoval pozici mezi ostatními východoevropskými generálními tajemníky, od roku 1987, kdy se stal „gensekem“, se ani jednou nesešel mezi čtyřma očima s Gustávem Husákem. Tvrdí, že nejužší špička vedení KSČ se nestýkala jinak než v práci – nenavštěvovali se s rodinami, nebyli v přátelském vztahu.

V momentě, kdy vypukla krize, neměl se nejen Jakeš, ale ani ostatní nejvyšší o co opřít. Stavba se zhroutila jako domeček z karet. Zpětně to vysvětluje, proč nebyla v Československu zformována žádná mladší spřízněná generace komunistických kádrů čekajících na příležitost. Tak jako ti staří i oni byli v zásadě solitéři nevytvářející širší spojenectví a sítě. Strana, kdysi postavená na proorganizovanosti, schopná během hodin mobilizovat statisíce lidí (1948, 1968), jejíž hlava bývala nejinformovanějším mužem v zemi – tato strana se v Listopadu bez boje vzdala, mj. i proto, že její generální tajemník nevěděl téměř nic.

Zničíme planetu Zemi docela? Alarmující fotografie napovídají, že to může být brzy

Nastrčený soudruh

Kniha nepřináší nic moc nového. Snad jen dokresluje míru nepochopení Miloše Jakeše, který fakticky dva roky stál jako nejvyšší politický představitel v čele naší země (1987–1989), dění kolem sebe. Byl a je schopen ho uchopit pouze těmi kategoriemi, jež do sebe nasál na stranických školeních v začátcích kolem roku 1948 či později na tříletém pobytu na Vysoké stranické škole v Moskvě po roce 1955 – uvažuje pouze v intencích nepřítel strany. Vše se dařilo, i toho masa se tehdy snědlo na jednoho obyvatele víc než dnes, vše rostlo – nebýt nepřátel, kteří se vetřeli do strany, nemuselo to prý tak skončit.

Ti, kdo Jakeše nastrčili jako kompromisní řešení do řádného sjezdu, kde to chtěli utrhnout pro sebe (Lubomír Štrougal, Miroslav Štěpán apod.), o jeho omezenosti museli vědět; asi ale netušili, že se jim tento pragmatický kalkul vymstí, neboť fakticky zrušili post generálního tajemníka a nenahradili ho ničím jiným.

Zlatušková: Táta Babišovi uvěřil, bylo to nepochopitelné, do KSČ nevstoupil. Už za…

Čtenář skřípe zuby

Jinak je to četba jen pro silné žaludky. I po Únoru jsme prý byli „světem uznaný demokratický režim“; Milada Horáková se sama „před soudem přiznala, dokonce vinu dalších obžalovaných brala odvážně na sebe“ a její fyzické mučení se prý nepodařilo prokázat. Spoustu přehmatů lze prý vysvětlit tím, že „v Bezpečnosti a justici začínali mladí a nezkušení lidé… od těch se nedala očekávat nějaká měkkost k nepřátelům“. Kde byli ti starší a zkušenější? V kriminálech, na uranu, tesařili a zedničili, protože je soudruzi Jakešové ve svatém zápalu povyhazovali a ničili i jejich rodiny. Čtenář jen bezmocně skřípe zuby při až za hranici zjednodušených výkladech reálně socialistického čtyřicetiletí.

Miloš Jakeš: Příběh komunistyMiloš Jakeš: Příběh komunistyFoto Nakladatelství Česká citadela

Sevřeni v kleštích?

Asi ne všechno musí člověk pochopit. Jak se ale za těch uplynulých třicet let stalo, že právě takový rozhovor vydá nakladatelství Petra Hájka, zakladatele Reflexu, od roku 1998 spolupracovníka Václava Klause skutečně čtenáři vrtá hlavou.

Kdyby šlo jen o podnikatelský kalkul, vem to (Jakeše i s Hájkem) čert. Když to však Hájek doprovází slovy o „státníkovi“, o tom, že ve standardních demokratických poměrech by tato kniha měla patřit mezi seznam povinné školní četby, aby vhodně doplnila výpovědi těch, kteří byli komunismem postiženi – nicméně naše nedávná minulost je prý podle Hájka opět „sevřena v kleštích ideologických a propagandistických účelových interpretací“. Ještě že tedy toho Jakeše máme, aby nám k pěti minutám Židů doplnil pět minut Hitlera – to jen abychom nebyli sevřeni v kleštích.

Troll Zeman drží Babiše v kleštích. Hrad se mstí a republika na to doplatí

Jestli je to povinná četba, pak pro technology moci – co vede k tomu, že snadno ztratíte absolutní moc.

Jak to kdysi zpívával Pepa Nos? „Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo, kdo jde pořád doprava, přijde nalevo. Kdo jde pořád dopředu, voctne se vzadu, kdo jde pořád dozadu, bude vepředu.“

Jak jinak vysvětlíme prapodivné aliance lidí kolem hvězdy polistopadové transformace Václava Klause s kdysi poraženými představiteli československého reálného socialismu? A pozor – ne s těmi, kdo by se spolu se svatým Petrem hořce rozplakali, když poznali svůj omyl a nestatečnost, ale s těmi, kdo jsou dodnes na své komunistické účinkování hrdí a vůbec se nestydí.

Autor je politolog a historik

Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 27, který si můžete objednat v našem Ikiosku >>>

Znepokojivé snímky geniální fotografky, která ve 22 letech spáchala sebevraždu
Havelka: Václav Havel byl anomálie, většině je vlastní normalizace, tisíce lidí…

STANISLAV BALÍK



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Edmund Hillary: Včelař z Nového Zélandu, který jako první zdolal Mount Everest
PREMIUM X Chyba mohla nastat kdykoliv, vzpomíná Jan Kolář na komentování přistání Apolla 11 na Měsíci
PREMIUM X Karel Zich: Český Elvis Presley, jehož zářnou kariéru předčasně ukončila smrt
PREMIUM X Situace Andreje Babiše: Co může premiér ve svém trestním stíhání použít jako záchrannou brzdu
PREMIUM X Zelený Raoul: Zeman zničil Nečase, Sobotku, Hamáčka... Teď je na řadě kůrovec!

Colours of Ostrava 2019

Průvodce: vstupenky, ubytování, doprava Reflex Stage Program, účinkující a hvězdy Festival v ulicích 2019

Na letošním ročníku festivalu Colours of Ostrava zazáří velké hvězdy. Přijede kapela The Cure. Festivaloví hosté se také mohou těšit na Florence + The Machine. Vše podstatné o Colours of Ostrava 2019 se dozvíte v našem speciálu.


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější