Neznám lepší a stručnější srovnání kapitalismu se socialismem než to, kterého se kdysi dopustil britský premiér Winston Churchill: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“
Když se mě někdo v debatě zkouší přesvědčit o výhodách socialismu nad svobodným trhem, prosím jej, ať mi jmenuje jednu socialistickou zemi, v níž se tomu vzývanému lidu žije dobře a svobodně. Severní Korea? Hladomory, koncentráky. Venezuela? Země s největšími zásobami ropy na světě dnes bojuje s nedostatkem základních potravin. Čína? Může se země, kde kapitalistické firmy řídí soudruzi z ústředního výboru, ještě nazývat zemí socialistickou?
Přemýšlím, jestli si člověk musí „výdobytky“ socialismu prožít na vlastní kůži, aby jej odmítal. Tato přímá úměra zjevně nefunguje, protože historická paměť obecné populace je kratší než jedna generace. Touha po rovnostářství a představa, že když zchudne bohatý, automaticky zbohatne chudý, zdá se být nevykořenitelná. Chcete důkazy?
Novou mediální hvězdou německé politiky se stává předseda tamních mladých sociálních demokratů Kevin Kühnert, jenž se stal populární díky svému radikálnímu ekonomickému programu. V kostce navrhuje zhruba tohle: kolektivizaci soukromého vlastnictví, včetně velkých firem typu BMW, demokratickou kontrolu (to je novotvar budoucnosti!) rozdělování zisku soukromých společností, zákaz pronajímání bytů spojený s možností vlastnit pouze jeden byt pro vlastní potřebu. „Kapitalismus se začlenil do příliš mnoha oblastí lidského života,“ vysvětlil motivy svých socialistických bludů poté, co se do něj pustili i jeho spolustraníci z německé vládní SPD.
Jistě, jeho kolektivizační nápady na znárodnění největších německých firem vypadají bláznivě a nerealizovatelně. Ale čím si v dnešní době ekonomických a politických experimentů proti zdravému rozumu může být člověk jist? Možná se nebude znárodňovat úplně, ale jenom trošku. Nebo vyvlastníme nemovitosti jenom těm nejbohatším buržuům, co mají více, než potřebují. (O tom, co je více, rozhodnou mladí levičáci hlasováním na schůzi.)
Něco se ale stát musí, protože přece na Kühnertových myšlenkách něco je: Mladí nemají tolik peněz, co potřebují. Nemají kde bydlet. A většina světového majetku se koncentruje v rukou stále menší skupiny boháčů. A tak dále a podobně a tak pořád dokola, hlavně však v duchu doutnajícího třídního boje.
Zkuste vysvětlit mladým (ale vlastně i starým) zapáleným levičákům, že nedostatek čehokoliv nevyřeší stát a jakékoliv jeho zásahy do svobodného trhu, ale jedině pravý opak – co nejméně státu.
Nebo mi chcete namluvit, že existuje na světě země, ve které nezpůsobil nedostatek bytů socialismus?
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
