Youtubeři jsou ukázkový příklad masového fenoménu, který vám žádný sociolog nevysvětlí. Přestože v tradičních měřítkách „nic pořádného nedokázali", leží jim u nohou tisíce a miliony lidí nejen v Česku. Protože bych mohl technicky vzato ještě patřit k horní hranici jejich cílové skupiny, rozhodl jsem se nehodnotit od stolu, vyrazit na 4. ročník festivalu Utubering a testem na sobě zjistit, proč děti nultých let už nevzhlíží k fotbalistům a popovým hvězdám, ale k holkám, co si před kamerou zkouší make up a k teenagerům hrajícím střílečky.
Na začátek pár čísel. Milion, 640 tisíc, 1,2 milionu, 2 a půl milionu, 800 tisíc. To všechno jsou počty uživatelů sledujících jednotlivé namátkově vybrané hvězdy české youtube scény. Na předloňský Utubering dorazilo 11 tisíc lidí a letos se jich i přes opětovnou časovou kolizi s Majálesem, který se ozýval z druhé strany letňanské louky, patrně nedostavilo o moc méně. Podstata akce je každý rok stejná – fanoušci youtuberů mají jednou za rok možnost vidět své idoly na jednom místě, vyfotit se s nimi, odvézt si podpisy a posbírat reklamní náramky a trička.
Facebook je mrtvý
Od Utuberingu jsem na základě článků z jiných médií čekal celodenní výplach mozku. Chtěl jsem si vytvořit vlastní obrázek bez předsudků, takž jsem si předsevzal nic nesoudit. První překvapení nicméně přišlo už den před festivalem: Na facebookové události akce bylo totiž přihlášených jen lehce přes tisíc lidí, profil festivalu navíc za poslední rok nepřišel s jediným příspěvkem. Důvod ale není nikterak složitý – návštěvníci Utuberingu už většinou preferují pořád rostoucí Instagram.
To se potvrzuje hned při příchodu do areálu. Na stáncích všech youtuberů visí odkaz na jejich instagramový profil, facebooková ikonka nikde. Areálem korzují kromě teenagerů zástupy dětí od pěti do deseti let, základní výbava většinou stejná: cukrová vata, bubbletea a gigantický smartphone v ruce. Nestačím se vyhýbat třeťákům vysílajícím živé přenosy bůhvíkam všude a poprvé mi natvrdo dochází, jak moc jinak se dnes vyrůstá a dospívá – digitálně. Ostatně i samotní youtubeři během představení na hlavním podiu často místo kontaktu s fanoušky pobíhali po mole s kamerou před obličejem, aby už druhý den ráno záběry z nástupu krmili své kanály a sociální sítě.
Právě kvůli visení na telefonech popichuje ty na jeden den nejšťastnější příslušníky generace Z moderátorka už při zahájení: „Utubering je fesťák o zážitku, ne od toho, abyste si tu dělali livestreamy.“ Podobně se festival na svých stránkách vyjadřuje i k autogramiádám. I když ale pořadatelé na webu píšou, že Utubering není podpisová akce, opak je realitou. Halami se přes nekonečné fronty na podpisy často nedá ani projít, miláčci virtuálního publika je rozdávají jak na běžícím páse.
Když končí zahajovací dvacetiminutovka na hlavní stagi, desítky dětí se dávají do sprintu směrem k hale. Utíkají jako o život, a tak hned potom, co pochopím, že se u podia nechystá nikdo odpálit, zjišťuji kam. Hádanka je rychle vyřešená – davy se šikují do front na podpisy svých idolů, kteří možná za 15 minut na chvíli sestoupí z digitálního nebe a rozdají pár selfíček. Pár metrů před fotostěnou stojí to všechno nejlépe vystihující nápis „Připrav si telefon“.
Pamatuješ si mě?
„Jaká je tvoje oblíbená barva? Máš nějaké domácí zvíře? Jak snášíš hatery?“ Záludnější dotazy v úvodních bodech programu směrem k youtuberům nepadají. Právě tady ale leží podstata celého odtržení fenoménu od reality: Nikdo z nich totiž fandům neřekne, že jejich bublina jednou může splasknout, PR agentury jim nebudou donekonečna platit za to, že ve videu vysloví jméno jejich klienta a jednoho dne si budou muset najít jinou práci. Většinou ve 20minutových promluvách (na delší by nikdo nezůstal) mluví o tom, jak by měly děti být samy sebou, jít si za svými cíli, protože „jsme generace, která může změnit společnost,“ jak burcovala fotbalistka Bára Votíková. Měníme svět zpoza monitoru.
Typické setkání fanouška s hrdinou pak vypadá asi takto: „Ahoj, vyfotil by ses se mnou? Možná si mě pamatuješ, psal jsem ti komentář pod tohle a tohle video.“ Pod zmíněným videem byly stovky komentářů… „A jak se má pes? A proč teď točíš tak málo?“ Fandové běžně mluví s youtubery jako s dlouholetými kamarády, ptají se na reálie z jejich životů, které znají z videí. Ve virtuální realitou vytvořené iluzi si neuvědomují, že kromě nich je sledují další desetitisíce lidí.
Jedna z hal veletržního areálu patří gaming stagi – tam se předvádí let’splayeři, youtubeři produkující komentovaná videa z počítačových her. Přicházím do sálu krátce před začátkem programu s hrou gang beasts. Na kraji místnosti sedí zdevastování rodiče, nejčastěji s pivem a mobilem v ruce. Moderátor se slovy „venku je krásně, rodiče nepruděj, tak si to pojďme užít“ vybírá z řídkého publika dva šťastlivce, kteří si zahrají s Baxtrixem a MenTem. Odhadem devítiletá holčička a jedenáctiletý kluk usedají za počítače a sledují youtubery při hře, ve které se kreslené postavičky mlátí na vlakových kolejích. Říkám si, jestli jsou jejich rodiče taky v sále a jestli taky rezignovaně sedí u zdi, zatímco si jejich potomci plní životní sen.
O něco později se ve vedlejším sále line asi stočlenná fronta právě na zmíněného Baxtrixe. Na jeho stánku visí nápis „Baxtrix přijde nejdřív v 19:00.“ Je tři čtvrtě na šest a desítky dětí, některé i s rodiči, na něj už teď stojí frontu. Nedá mi to a pár z jeho videí si pustím, abych zjistil, že vážně jenom hraje na počítači a s patřičně neurotickou dikcí hry komentuje. Docela fajn džob
Na druhé straně haly probíhá setkání s dvojicí A cup of style. Holky prý chtějí předávat pozitivní energii, vypráví o tom, kde byly naposledy na dovolené. Hned po nich nastoupí asi nejbizarnější část celého programu – pět youtuberů bude hrát Partičku, koncept hry okopírovaný z asi pět let staré televizní estrády. Scény jsou improvizované až v takovém smyslu, že se účinkující nejdřív dlouze dohadují, co že to vůbec budou dělat. V půlce křečovitého výstupu se pak otáčejí na moderátora s dotazy „Jo a teď je komedie jo? Ty vole já nevim, a neřekneš nám i téma?“ Publikum se zasměje jen jednou na konci scénky, a to když Vláďa osloví Fallenku „krávo“.
Partička pokračuje, po žánru komedie přichází hra na horor. Ten poznáte tak, že oba účinkující na konci rozhovoru v tramvaji zařvou. Nu a já se sám sebe ptám, jestli si organizátoři před konáním Utuberingu taky vytáhli z pytlíku nějaký náhodný žánr. A pokud ano, byla to tedy komedie, nebo horor?
Bolestivá trapnost s Partičkou končí, ze sálu vychází Vláďa a za ním se žene hlouček asi padesáti dětí. Hvězda je odpálkuje a mizí do zákulisí. Zpoza plotu se z Majálesu ozývá Tomáš Klus a jeho „Za co, pane bože, za co?“ mi vrací pocit, že to aspoň někdo vidí stejně jako já.
Lidi, jste tady?
Rozloučení zpátky na hlavním podiu už sleduje značně prořídlé publikum. Prostory u stagí byly obecně předimenzované, u většiny programu se třeba ohraničené stání u podia nezaplnilo ani ze třetiny a volné místo pak působilo trochu trapně. Na závěr Kovy zazpívá svou parodii na píseň Despacito, moderátorka prosí diváky, aby si ještě počkali na chystaný koncert Pavla Callty.
Pomalu zapadá slunce a Pavel Callta přichází hrát pro zbylé dvě stovky nejskalnějších fanoušků. Novinář Tomáš Poláček o loňském Utuberingu napsal, že jen blázen se může přijít nechat unudit k smrti i na další ročník. Nevím, kolik lidí si najde cestu do Letňan za rok, já mezi nimi ale určitě nebudu.
Při odchodu z areálu slyším ještě Calltovo zvolání „Jste tady, lidi?“. Mizím a už vím, že jsem fenomén youtuberů zatím nepochopil. Ale tím žánrem festivalu jsem si už skoro jistý, byl to horor.
