Ještě se ani nehlasovalo o důvěře pro vládu Andreje Babiše a už je tady jeden diplomatický zmatek. Jedná se o otázku, kterou rozpoutal americký prezident Donald Trump, když uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele a rozhodl o stěhování ambasády USA do tohoto svatého města. Česko v tomto směru vyslalo do světa různé signály. Část zahraničních médií proto tvrdí to samé co prezident Miloš Zeman, že naše ambasáda by se mohla také stěhovat z Tel Avivu. Jenže vláda říká něco jiného. Jaká je pravda?
Náměstkyně izraelského ministra zahraničí Cipi Chotovely v pondělí například v rozhlase Kan Bet prohlásila, že její země jedná s více než 10 zeměmi o možném přesunutí jejich ambasád do Jeruzaléma. Neřekla, o jaké země se jedná, ale reagovala tím na rozhodnutí guatemalského prezidenta Jimmyho Moralese, který v neděli už tento krok oznámil. Další bude podle dostupných informací středoamerický Honduras.
Jenže vlivný izraelský deník Haaretz v této souvislosti zmínil i Českou republiku. Vycházel přitom ze slov prezidenta Miloše Zemana. Ten si přesun českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma přeje a několikrát to zopakoval. Naopak naše vláda, včetně premiéra Andreje Babiše, v tom lavíruje, aby ukonejšila izraelské spojence a současně ukojila vášně Palestinců, kteří to zuřivě odmítají.
Dokonce i některá další zahraniční média a agentury v souvislosti s možným přesunem ambasády píší o Česku. Svět tím mateme. Naše diplomacie navíc před několika dny o věci v OSN hlasovala jinak, než většina zemí Evropské unie.
Hrajeme to na obě strany a to není dobře. V našem národním zájmu by spíše bylo velvyslanectví přestěhovat, to má prezident Zeman pravdu. Izrael je totiž jediným demokratickým státem na Blízkém východě a právě on je nadále jednou z hrází proti bujícímu a smrtelnému islámskému fundamentalismu či roztahovačné politice Íránu.
Miloš Zeman už 1. října 2013 vyslovil přání, aby se česká ambasáda v Izraeli přesunula z Tel Avivu do Jeruzaléma. „Počkám si, jaká bude nová vláda, a svým nezaměnitelným osobním kouzlem se pokusím budoucího premiéra a ministra zahraničí přesvědčit, aby uvažovali o této myšlence,“ řekl tehdy v Hradci Králové. Letos v září v New Yorku to zopakoval: „Pouze verbální solidarita není dostatečná a potřebujeme bezpodmínečnou solidaritu s Židy a Izraelem…Potřebujeme konkrétní akci a ne pouze slova. A takovou akcí by mohlo být přemístění ambasád demokratických států do Jeruzaléma.“
Česká vláda ale říká něco zcela jiného. A tomu mnoho lidí ve světě nerozumí.
Ministerstvo zahraničních věcí po Trumpově rozhodnutí vydalo krátké prohlášení, ve kterém stojí, že „Česká republika v současné době, než dojde k uzavření míru mezi Izraelem a Palestinou, prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967… Společně s ostatními členskými státy EU na základě závěrů Rady pro zahraniční věci EU považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izraele a budoucího Státu Palestina. O přesunu zastupitelského úřadu ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma můžeme uvažovat až na základě výsledků jednání s klíčovými partnery v regionu a ve světě.“ Překlad: Je to hlavní město Izraele, ale je to také hlavní město Palestiny. Jak by to mohlo fungovat, neříkáme. Protože to fungovat nemůže.
Ovšem při přijímání rezoluce Valného shromáždění OSN, které rozhodnutí Trumpa odsuzuje, hlasovaly země Evropské unie nejednotně. Z členských států EU se zdržely hlasování pouze Česko, Maďarsko, Polsko, Chorvatsko, Lotyšsko a Rumunsko. Ale Francie, Německo či Velká Británie byly pro. Skutečně příklad „jednotné evropské politiky“.
Co tedy vlastně chceme? I Zeman před lety mírnil svá slova, když tvrdil, že „stěhování ambasád by přicházelo v úvahu až po skončení mírového procesu“. To ale může znamenat, že se tak nestane nikdy. Spor o Jeruzalém jednání ve skutečnosti dokonale blokuje.
Premiér Babiš den po rozhodnutí USA oznámil: „My nejsme velmoc, která to má řešit. Máme s Izraelem nadstandardní vztahy, je to náš spojenec… Nicméně si myslím, že tenhle návrh prezidenta Trumpa přináší do toho regionu konflikt. Zase budou mrtví, zase budou atentáty. Já si myslím, že v této chvíli je to zbytečné, protože máme tolik problémů v Evropě a u nás doma, které chceme řešit, a na to se chci koncentrovat.“
Odkaz na domácí problémy je ale u něj jen obvyklá výmluva. Konflikt v oblasti navíc rozdmýchávají především nepřátelé Izraele a to je potřeba mít na zřeteli.
Podobně vyhýbavě hovořil v interview pro iDnes.cz i nový šéf diplomacie Martin Stropnický: „Nebagatelizuji to, ale Blízký východ je věc sama o sobě složitá, možná nejsložitější na světě. A Jeruzalém je toho všeho kvintesencí…My držíme evropskou linii, podle rozdělení z roku 1967, a nechceme se vyčleňovat z unijního názoru… Nebudeme objednávat zítra stěhovací kamion.“
Zítra objednávat stěhováky Stropnicky nemusí, ale hra o Jeruzalém připomíná spíše zuřivý propagandistický a ideologický boj. Mnoho ambasád totiž v Jeruzalémě do roku 1980 skutečně sídlilo. Například zmíněná Guatemala ji tam kdysi měla, pak odešla a teď se zase vrací. Roli v tom hrála rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478, která byla propalestinská a k ničemu nikdy nevedla. Rezoluce odmítla zákon schválený izraelským parlamentem, který v červenci 1980 prohlásil Jeruzalém za hlavní město země a OSN vyzvala své členské státy k přesunutí ambasád ze svatého města.
Hrát si ale v této věci je ostudné. Česko by se jednou mohlo pochlapit a dokázat, že myslí svá slova o spojenectví s Izraelem vážně. A začít v Jeruzalémě hledat vhodnou budovu k přestěhování velvyslanectví. To bychom ale od naší zahraniční politiky chtěli jasné a zásadní rozhodnutí. My ale jako vždy polaskáme Izraelce, pohladíme Palestince a vše zůstane tak, jak je.
