Blíží se nám prezidentské volby. Připomeňme si, že kdo se chce řádně zúčastnit prezidentských voleb v ČR, musí sehnat buď alespoň padesát tisíc ověřených podpisů voličů, anebo podporu deseti senátorů či dvaceti poslanců. Českým rybníčkem nyní hýbe v této souvislosti zajímavá otázka.
In media res: Mohou čeští senátoři či poslanci podepsat kandidaturu více uchazečům o Pražský hrad? Nebo jen jednomu?
Asi znáte pořekadlo: Dva právníci mají tři názory. O těch ústavních to platí obzvláště. Vytvořily se nám zde dva tábory. Prvý tvrdí, že co poslanec, to jen jeden hlas na podporu prezidentského kandidáta, a pak druhý tvrdící opak – máme přece svobodu, každý poslanec si může podpořit, kolik kandidátů uzná za vhodné a kolik jeho svědomí unese.
Jako liberální právní komentátor se kloním ke stanovisku druhému. Tedy, že počet podpořených kandidatur není omezen. A je to tak dobře.
Proč tak soudím?
Za prvé: Uplatní se zde právní princip – co není zakázáno, je dovoleno. A ústava stejně jako žádný zákon takový postup poslancům a senátorům nezakazuje.
Za druhé: Kontrolorem „zdivočelých“ poslanců či senátorů má být primárně Jeho Veličenstvo volič, ne erár. Po lopatě – senátor Franta podporuje v kandidatuře třešně i višně, tygry i beránky, takového nekonzistentního mudrce již víckrát do Senátu (PSP) nezvolíme. Nicméně opakuji: Toto právo má náležet voliči, ne státní moci.
Za třetí: Dle letité doktríny ústava a instituty ústavního práva mají být vykládány ve prospěch politických svobod. A těmi zde jsou svoboda kandidovat a její zrcadlový obraz, právo nás voličů vybrat si z co největší nabídky kandidátů a kandidátek. Pro pět ran do ústavněprávního klobouku, to je přece ta pravá nezmenšená svoboda.
Za čtvrté: I občan volič může ze zákona podepsat „na ulici“ kandidaturu více prezidentským uchazečům, nejen jednomu. Proč toto omezení najednou aplikovat na zvolené zástupce lidu? Dodejme, že i senátor/poslanec navíc ke svému výsadnějšímu právu podporovat jako zastupitel může samozřejmě „na ulici“ podepisovat jako běžný smrtelník tzv. občanským kandidátům.
Za páté: Tvrdit, že je možno podpořit pouze jednoho kandidáta na Hrad, je výsledkem přespříliš formalistického přístupu k ustanovení § 21 zákona o volbě prezidenta republiky. Pro fajnšmekry: Paradoxně svobodnější přístup zastává správní úřad – tedy MV ČR, naopak za formalisticko-restriktivnější pléduje několik pražských právních akademiků. Svět už je dnes opravdu vzhůru nohama, když správní orgán je liberálnější než (pražská) akademická obec.
Za šesté: Kdyby toto „dilema“ skončilo u soudu – tedy u NSS, či dokonce následně přes brněnskou ulici u Ústavního soudu –, tak by to formalistický, restriktivní přístup musel jednoznačně prohrát, tak jako že Vltava neprotéká Brnem. Notabene ustálená judikatura Ústavního soudu a NSS dlouhodobě vykládá volební a související zákony ve prospěch svobody a liberální demokracie – zde tedy tak, aby bylo maximálně svobodně umožněno volit či být volen. Připomeňme například minulé prezidentské volby a kauzu jménem Bobošíková.
Závěr: Mám za to, že Mirek Topolánek, ale ani další kandidáti disponující „double-podporovateli“ z řad senátorů či poslanců se opravdu nemusí bát, že by nemohli řádně kandidovat na Hrad.
