„Je to velmi starý příběh z mého mládí, což už je nějakou dobu zpátky. Přestože lidé kolem přihlíželi, nikdo mi nepomohl… Proto dnes vidím s potěšením, že se zvedá vlna těch, kteří vydávají svědectví o tom, že se jich takovéto násilí nebo i jenom ‚harassment‘ týká. Myslím si, že tady dnes máme masívní zprávu o stavu této věci v Evropské unii. A já nejsem ráda, že se to děje, ale jsem ráda, že to ty oběti začínají oznamovat.“ Tolik výrok evropské komisařky Věry Jourové, která se přihlásila k celosvětové kampani #metoo, jejímž prostřednictvím se svěřují na sociálních sítích oběti sexuálního násilí. Ta vypukla v reakci na odhalení sexuálních skandálů Harveyho Weinsteina, producenta a hollywoodského dobytka starého střihu.
Když se spustí nějaká celosvětová kampaň, v podstatě jakákoliv, do níž se zapojí globální celebrity, bývám ve střehu. Stačí vzpomenout třeba na popletené angažmá Bona Voxe proti globálnímu oteplování, chudobě atd. Aktuální kampaň proti sexuálnímu násilí, do které se zapojilo už několik miliónů postižených, není výjimkou.
Některé konkrétní „celebritní“ příběhy sexuálního násilí totiž spíše připomínají parodie na dané téma. Třeba když se nějaká herečka svěří s tím, že šla s producentem na večeři, aby probrali jím nabízenou hlavní roli, a on jí závěrem oznámil, že scénář má na hotelovém pokoji a jestli s ním pro něj nechce zaskočit. Ona odmítla a následně několik hodin seděla v autě, usedavě v šoku plačíc. A brutálním nátlakem producentovým je teď, chuděra, traumatizována na celý život.
Ovšem ve chvíli, kdy se do kampaně vložila eurokomisařka Jourová, veškeré mé pochyby, úšklebky a ironie šly stranou. Konečně se diamantové mozky Evropské unie začaly věnovat tématu, jež starý kontinent rozhodně trápí více, než jestli se může pomazánkové máslo jmenovat pomazánkové máslo, nebo ne. Statistiky o rostoucím sexuálním násilí na ženách, pokud uniknou navzdory politickokorektní cenzuře, totiž v posledních letech dramaticky a šokujícím způsobem rostou.
Stačí vzpomenout silvestr v Kolíně nad Rýnem před dvěma lety, kdy nic netušící slavící ženy na náměstí napadlo několik set testosteronem nabušených mužů tak agresívních a neomalených, že oproti nim je Weinstein gentleman typu Gutha-Jarkovského zkříženého s Oldřichem Novým. A co hůře – v Evropě se staly dokonce běžnými svatby s nezletilými dívkami, na statisících žen je praktikováno středověké zákonodárství (šarí’a), raketově přibývá případů sexuálního obtěžování, napadání, a dokonce i vražd se sexuálním motivem.
I ženy z takto odlišného civilizačního okruhu by možná rády vydaly svědectví o tom, jak jsou sexuálně obtěžovány, respektive týrány. Jenže nemohou, protože jim muži zakazují přístup k počítači, natož aby si kafraly na nějakých těch sociálních sítích. Není jistě nikdo, kdo by Věře Jourové a jejím kolegům z komise nedržel palce, že statisíce sexuálně zotročených žen na evropském kontinentu osvobodí!
Jen mi do toho všeho zatím nějak nesedí oficiální politika Bruselu, který k nám pod záminkou záchrany vymírající evropské populace sexuální násilníky zve a zavírá oči před jejich poněkud zvrácenými představami o podřadné roli žen v moderní společnosti.
Ale není vyloučeno, že vystoupení Věry Jourové znamená kýžený bod obratu.
Že ne?
Vždyť já dobře vím, že je to celé jinak.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 44.
