Jedním z velkých témat nadcházejících (ale i všech předcházejících) voleb jsou důchody. Jak jste asi také již zachytili, důchodci a důchodkyně (těch je v Česku více) si již brzy polepší. V lednu 2018 dostanou navíc v průměru o 475 korun více. Pokud někdo řekne, že je to málo, tak mu tento názor asi nerozmluvíme, ale pro objektivitu dodejme, že jde o nejrazantnější zvýšení důchodů za posledních skoro deset let, přesně od roku 2008.
Seniorům a seniorkám zvýšení přeji. Ekonomika relativně dobře šlape, tak proč „starším a pokročilým“ spoluobčanům nepřilepšit, notabene mnozí z nich (ne však všichni) celoživotně poctivě a tvrdě pracovali. Nicméně je otázka, jak bude důchodový systém vypadat za 10, 20 nebo 40 let. Již nyní je systém v zásadě ztrátový, a to prožíváme časy ekonomického blahobytu.
Asi neexistuje politický sebevrah, který by řekl, že není potřeba reforma. O její nutnosti slýcháme od 90. let minulého století, a oprávněně. Pro řešení situace existují de facto dvě cesty – a obě politicky nepříjemné.
Prvá – zvýšení věku pro odchod do starobního důchodu. Nyní máme „zastropováno“ 65 let, ač to málokterý politik řekne jasně, za pár let bude nutné hranici zvednout. Notabene roste mj. i průměrný věk dožití. Současně platí, že na tomto kroku se musí shodnout celé demokratické spektrum.
Jakmile vláda přikročí k tomuto kroku, opozice získá krásné body za kritiku tohoto, jinak de facto nezbytného kroku. Vždyť možnost čerpat důchod později se líbí asi málokomu, což nijak nekritizuji, jde o přirozenou lidskou reakci. Námětem pro jinou, podrobnější diskusi by bylo i možné rozčlenění hranice pro odchod do penze dle náročnosti různých profesí a času, kolik v nich pojištěnec odpracoval.
Cesta druhá – zvýšení povinného odvodu a je vcelku lhostejno v jaké podobě. Myslím, že otázka tolik nestojí, kolik budeme mít nakonec „pilířů“, ale kolik do nich budou lidé a popřípadě zaměstnavatelé a stát přispívat. Po pravdě nerozumím prohlášením a příslibům některých partajních předáků slibujících ve volebních programech anebo TV diskusích současně snížení odvodů na sociální pojištění a zároveň i udržení reálné výše důchodů. V některých modelech by šlo o výpadek 80-100 miliard korun.
Vrcholem populismu je paralelní slib zvýšení důchodů (à la: celý život jste pracovali, máte nárok na důstojné stáří) a současně slib snížení sociálního pojištění (sliby ve stylu: nemůžeme přece platit nejvyšší sociální pojištění v Evropě, necháme vám více peněz, zasloužíte si je). Někteří politici si s konzistentností svých výroků moc hlavu nelámou – obutá neobutá, slibem přece neurazíš.
Za fair play bych bral volební slib: Budete nyní platit nižší pojištění, ale státem garantované důchody budou prostě malé. Anebo obráceně, abychom mohli zachovat alespoň současnou výši penzí, nemůžeme snížit (naopak spíše ji musíme zvýšit) zákonnou hranici pro povinné odvody do systému.
Vážení, nejde steak (ale ani bůček) sníst a současně mít!
Poznámka závěrečná – ještě je také samozřejmě zapotřebí, aby naše důchodové systémy nikdo (zcela či zčásti) nerozkradl či, jak se říkalo dříve, „nevytuneloval“. Bez důsledného zabezpečení to opravdu u tak citlivé věci, jako jsou důchody, a při tak obrovských částkách, jež protékají systémem, prostě nepůjde.
