Turecko je Evropě a Západu blíže, než se zdálo. Nedělní referendum o prezidenta Erdoğana a jeho navýšení pravomocí těsnou většinou 51,3 procenta Turci podpořili. Takže se zdá, že je Turecko a jeho obyvatelstvo stejně rozpůlené, jako je tomu v evropských zemích a Americe.
Městští, vzdělanější a otevřenější voliči v Turecku volili proti Erdoğanovi a ovládli velká města: Istanbul, Ankaru, Izmir i Antalyi. Naopak venkov - po celém území - volil Erdoğana. A venkov, byť neobyčejně těsně, vyhrál. Polarita město versus venkov, vzdělaní vůči nevzdělaným, případně staří konzervativci proti mladým liberálům se objevila už v celé řadě voleb našeho kulturního okruhu.
V České republice jsme byli samozřejmě nejdál, takže první v tomto klání dvou principů vyhrál český reprezentant venkova a nižších vrstev - Miloš Zeman. Pak se ale ukázalo, že totálně rozpolcená je nejen bezvýznamná Česká republika, ale i země de facto nejvýznamnější - USA. V amerických prezidentských volbách, stejně jako v Česku, vyhrál zastánce jednoduchých řešení a reprezentant jednoduchých voličů: Donald Trump.
Nechme stranou, že mu fandil i městský autor tohoto článku, to není pro tento text důležité. Důležité je to, že i americké volby ukázaly kompletně rozdělenou společnost, kde to je v podstatě půl na půl mezi hlavními stranami. Trump vyhrál nad Hillary těsně, ale vyhrál - hlasy venkova převážily.
O velikonoční neděli se k jednoduchým řešením uchýlil i stát, který leží na samém okraji Evropy a který máme tendenci chápat jako víceméně asijskou zemi - Turecko. Referendum o změně ústavního systému v Turecku na systém prezidentský je jen okrajovou obměnou v našem civilizačním okruhu imanentně přítomného konfliktu mezi vzdělaným a bohatým městem versus nevzdělaným chudým venkovem.
Po sečtení 99 procent hlasů mají příznivci změn zatím 51,3 procenta. Z domácích hlasů je přitom sečteno už 99,99 hlasů a v zahraničí mají zastánci ústavní reformy výraznější převahu, získali téměř šedesát procent. Část opozice zveřejněná čísla zpochybňuje. Volební účast činila asi 84 procent.
Turecko tak ukázalo, že má k Evropě mnohem blíž, než si myslíme. Bohužel jen v oblasti problémů, se kterými si my sami nevíme rady. Změna Turecka bude s největší pravděpodobností k horšímu, směrem k omezení svobod a práv občanů. Lid, jak je ostatně jeho zvykem, rozhodl o tom, že dá před svobodou přednost vládě jednoduchých řešení a tvrdé ruky.
Takže nezbývá, než se připravit na francouzské volby, kde to podle zatímních předpovědí vypadá buď na prezidentské vítězství ultralevice, nebo ultrapravice. Což je v podstatě pro liberální společnost prašť jako uhoď, protože oba tyto směry jdou stejně proti svobodě. Jestli i ve Francii zvítězí - pravá nebo levá - primitivnost, dá se očekávat, že se uspořádání Evropy v příštích letech naprosto zásadním způsobem promění, a že těsná spolupráce v Evropě bude nejspíše nahrazena starším a jednodušším systémem nacionalistických vlád jednotlivých zemí, což může nastolit či zle zvýšit napětí mezi jednotlivými zeměmi.
A nezapomínejme, že evropská integrace vznikla především kvůli tomu, aby zabránila další válce v Evropě. Podaří se nám tento zcela zásadní cíl udržet, i když se k moci derou po celé Evropě nacionalističtí autoritáři?
