Přitom se nestalo nic víc než že někteří lidé (někteří další lidé) řekli veřejně svůj názor. Že se jim nelíbí kormidlování republiky do čínských a ruských vod, že se jim nelíbí hradní kastování a rozdělování lidí na nezdravou pražskou kavárnu a zdravé jádro národa, že se jim příčí žít v Hulvátově. Milí spoluobčané, přeberte si to po svém, pojďme o tom mluvit, nejen doma v soukromí nadávat.
Zkrátka docela obyčejný občanský postoj, demokracie nikoli psaná v učebnicích, ale žitá ve běžném dni. Buďme za to rádi, ať už s těmi lidmi a jejich názory souhlasíme anebo nesouhlasíme. Podobně jako souhlasíme anebo nesouhlasíme i s jinými lidmi, kteří proti něčemu a někomu občas protestují. K tomu člověk nepotřebuje duši permanentního revolucionáře. Přece se české protesty nedají smrsknout jen na prosazování vyšších platů v té či oné profesi.
Podle nedávného mezinárodního srovnání patří Česká republika mezi čtyřicítkou nejvyspělejších zeměmi světa k těm, kde se lidé extrémně málo zajímají o politiku – bezmála šedesát procent. V netečnosti nás trumfli jen Litevci. Důsledky jsou logické: když se nezajímáme, stáváme se snadnou kořistí populistů, mohou nám navěsit na nos jakékoliv bulíky. Však také mezi příznivci nejpopulárnějšího Babišova hnutí ANO má o politiku „výraznější zájem“ jen 44 procent lidí. Je to méně než u ostatních sněmovních stran, jak uvádí agentura STEM. Pěkně to do sebe zapadá.
Každý si můžeme říci: Zdá se mi to tady v Česku dobré? Běží zdejší politika, jak by běžet měla? Pokud si odpovíme „ne“, jsou jen dvě možnosti: Buď s tím nic nedělat, anebo něco dělat.
