Všichni se všemi mluví, ale nikdo s nikým nejedná. To je situaci čtyři měsíce poté, co se polorozpadla koalice na pražském magistrátu, který pracuje v omezeném režimu a pravá neví, co dělá levá. Dočká se hlavní město plnohodnotné pražské rady?
Do toho před dvěma dny přišel bývalý primátor Hudeček s prohlášením, že jeho klub nezávislých (tři členové) nepodpoří měsíce připravovanou kontrakoalici TOP 09, Trojkoalice (KDU-ČSL, zelení, Starostové). Stručně řečeno: jestliže před čtyřmi měsíci padla koalice, která vládla s většinou jednoho hlasu, dnes by hlavní město měl řídit shluk stran, jimž jeden hlas chybí?
To, co se v masovém měřítku na komunální úrovni děje, není pražský syndrom, ale všeobecná ztráta schopnosti vládnout. Zastupitelstva měst nad 50 tisíc obyvatel jsou vesměs fragmentovaná na sedm a více seskupení, přičemž jsou minimální rozdíly mezi „velkými a malými.“ Výsledkem je, že všichni jsou tak trochu vítězi a nejvlivnější je zpravidla ten nejmenší. Poraženými jsou pak ti, kdo hlasovali pro funkční správu města. Jsou všechny důvody si myslet, že tento stav bude od podzimu platit i na krajské úrovni.
Když se vrátíme k Praze, musíme říct, že zde jsou splněny všechny podmínky pro předčasné volby (roztříštěnost zastupitelstva, rozpadlé kluby, slabí lídři ve vedení, obtížnost domluvy předsedů stran na celostátní úrovni). Problémem je nepružný volební zákon do obecních zastupitelstev, který u měst nad 50 tisíc obyvatel prakticky blokuje vyhlášení voleb, protože jinak by musely odstoupit dvě třetiny zastupitelů, včetně náhradníků, což se nikdy nestalo a nestane.
Co s Prahou? Existují v zásadě dvě možnosti. Jednak by hlavní hráči měli zavřít oči, zacpat si nos a utvořit supervelkou koalici ANO, TOP 09 a sociálních demokratů. Stručně řečeno: Babiš se bude muset obejmout s Kalouskem. Krajní možností je, že řízení magistrátního úřadu s ročním rozpočtem téměř padesát miliard korun převezme ministerstvo vnitra, a to prostřednictvím svých úředníků. Nebude to dvakrát demokratické, ale třeba by už hrozba podobného kroku přiměla pražské politické strany ke znovunabytí schopnosti se alespoň dohodnout, když už nic jiného.
