Otřesný případ, kdy duševně nemocná žena zabila ve škole ve Žďáru nad Sázavou šestnáctiletého kluka, vyvolal až dramatické reakce veřejnosti. Ovšem krutou pravdou bohužel je, že pokud se jednotlivý zločinec, šílenec či terorista rozhodne někomu ublížit, či ho dokonce zabít, tak mu v tom v podstatě nikdo není schopen zabránit.
Je jistě správná diskuse o tom, že je nutné mít ve školách systém, který by zabránil vstupu cizích lidí bez kontroly do budovy. Musíme se ptát spíš, proč tomu tak dávno všude není, protože ochrana dětí je jednou z nejdůležitějších věcí v životě každého člověka. Výmluvy, že na něco nejsou peníze, v tomto případě naprosto neobstojí. Pokud jsou peníze na takové blbosti, že každý rok se rozkope tatáž ulice a vydláždí stejný chodník, pokud jsou obce schopny povolit na svém území desítky či stovky heren, tak je diskuse o nedostatku peněz na ochranu dětí bezpředmětná.
Jenže si musíme uvědomit, že když se někdo rozhodne ochranu školy obelhat a nějak obejít, pravděpodobně se mu to nakonec podaří. Stoprocentní jistotu najít úplně nepůjde. To, že dnes stojí ve Žďáru u škol více policistů, je sice také správné, situaci je potřeba uklidnit, jenže za dva tři týdny policie zmizí a s tím i pocit větší jistoty. Takže řešení se musí hledat v každé jednotlivé škole individuálně.
Jednoduchá, přitom celkem účinná opatření se dají udělat okamžitě, to ředitel či ředitelka nemusí čekat na pokyn z ministerstva. I když v posledních hodinách vidíme v televizi pořád politiky na nejvyšší úrovni, kteří se k vraždě ve Žďáru vyjadřují (hovoří ostatně k úplně všemu), o školy se mají především starat obce a města a jejich orgány. Jejich rozhodný hlas tolik neslyšíme, naopak všechno všichni požadují od státu, od vrchnosti. Místní komunity ale v tom mají hrát významnější roli.
Bude to znít jako naprostá fráze, ale o bezpečnost školáků a studentů se musí rukou společnou starat rodina, škola i obec. Děje se to ale? O tom existují vážné pochybnosti. Některé rodiče někdy vůbec nezajímá, co škola dělá, jak funguje, a proč vlastně existuje. Proto se pořád a pořád vynořují stejné problémy a otázky.
Dalším problémem je péče o psychicky nemocné lidi. To je otázka daleko komplikovanější a nejednoznačná, protože česká veřejnost tyto lidi zcela vytlačila na okraj společnosti. Bez ohledu na to, jakou formou nemoci trpí, co dělají a jak by se jim mohlo pomoci. A opět – selhává často funkce rodiny, která je v péči o psychicky nemocné nenahraditelná. Ještě pořád přijde někomu zcela normální, že více než polovina manželství se rozvádí a že 40 procent všech dětí se loni narodilo mimo manželství?
Kamenovat můžeme kohokoli, ale případ ze Žďáru nad Sázavou se může opakovat. Bohužel. Zločinným úmyslům některých lidí se zabránit nedá. Dá se pouze určitým způsobem eliminovat jejich pole působnosti. Jenže to řešíme opět až teď, kdy už je šestnáctiletý Petr mrtvý…
