Hlavní tendencí nedávno skončených komunálních voleb bylo, že voliči rozložili politickou scénu jako puzzle na malé částečky a některé nové k nim přidali. Dalších čtyři až osm let nastane fáze skládání nového obrazu politické scény. Některé strany z něj vypadnou, jiné se překonfigurují a většina si najde nová jména a identity.
V letošních komunálních volbách se o hlasy ucházelo 312 stran, což je o sto více než před čtyřmi lety. Jen v Praze to bylo 31 politických stran a hnutí, zatímco ve Vídni jen 10 a v politicky extravagantním Berlíně 18 subjektů. Už tyhle čísla naznačují, že šlo o pokračování trendu z dvojích sněmovních voleb (2010, 2013), pro něž byl charakteristický nástup protestních hnutí a oslabování tradičních stran.
ANO vítěz
Jistým vítězem komunálních voleb je hnutí ANO, které ovládlo většinu krajských a statutárních měst, takže se stalo celostátním politickým subjektem. Bude zajímavé sledovat, jak to promění strukturu celé strany, která je doposud založena na autokratickém rozhodování miliardáře Andreje Babiše. Ten si v rozhodování o další strategii stačí sám, bez místopředsedů, přičemž standardní volby a procesy delegování uvnitř ANO považuje za nepřípustný lobbismus vůči své osobě.
Svým vítězstvím si na sebe Babiš ušil bič, protože tak velká struktura lidí, v níž jsou zastoupeny všechny profese a sociální třídy, nejen zaměstnanci Agrofertu nebo dotacemi zavázaní umělci, bude chtít nějak autonomně a hlavně demokraticky fungovat. Nebude to velkým šéfem hned považováno za vzpouru a zradu, jako když si na minulém sněmu zvolilo ANO své vedení bez ohledu na doporučení svého zakladatele?
Ruku v ruce s tím jde politické ukotvení strany, která sbírá hlasy sociálně nižších vrstev ze sudetského severu i hlasy z někdejších pravicových bašt. Politický vývoj nakonec ukáže, že nelze být dlouhodobě stranou všech a pro všechny, což z logiky věci Babiše oslabí.
Jeho vítězství v komunálních volbách je rozhodně impozantní a promítá se v něm spousta motivů – protestní hlasování, 20letý politický cyklus, po němž se mění v Česku politické garnitury anebo jen reakce na záhadná bohatnutí některých politických elit v minulých letech.
Pro celou českou politiku je dobře, že babišovci zřejmě v následujících týdnech budou vytvářet radniční a magistrátní koalice s ČSSD a KDU-ČSL. Jednak to posílí místy nestabilní vládní koalici a současně to dá prostor opozici jednoznačně se vymezit a přijít s novým programem.
Odchod z měst
Hlavní vládní strana (ČSSD) ztratila své tradiční bašty (Brno, Ostrava) a pokud nevykompenzuje tyto ztráty obratným povolebním vyjednáváním o zastoupení v nových radách, bude možná ona tím hlavním poražených letošních komunálek.
Ani kdyby to nevyšlo má Sobotkovo vedení malý trumf v rukávu, jímž může interpretačně překrýt volební neúspěch v komunálkách. Je jím relativní úspěch v senátních volbách, které budou příští týden pokračovat druhým kolem. Jestliže si vedení ČSSD dalo za cíl získal 9 mandátů, vzhledem k pozicím po prvním kole toho s přehledem dosáhnou.
Na rozdíl od hnutí ANO, které chtělo získat 10 mandátů, ale bude rádo, když dá dohromady 2-3 senátory. Výsledná interpretace proto může být: ANO vyhrálo komunální, ale ČSSD senátní volby. Nesouměřitelnost obou vítězství je však na první pohled patrná.
Hned po Babišovi jsou hlavními vítězi voleb trojkoaliční uskupení stran KDU-ČSL, zelených, pirátů, popřípadě dalších uskupení, která fungovala jak ve velkých, tak středních městech, kde se lidovcům nedaří. V jistém smyslu jde o geniální trik lidovců jak zakrýt svou slabost v koalici s levicově liberálními stranami, které překryjí zátěž tradiční značky. Otázkou je, jak by si tyto strany dokázaly vyhovět v morálně kulturních otázkách, kde stojí na opačných pólech.
Šťastní poražení
A pak už je tu jen plejáda šťastných a nešťastných poražených a hlavně stovky individuálních příběhů, které mají společný jmenovatel: tam kde se pracuje a nejsou skandály dají voliči hlas komukoli bez ohledu na značku strany, která může být na celostátní úrovni sebevíc poničená. Mezi šťastné poražené patří opoziční ODS, která se v posledních týdnech úplně vytratila z pozornosti veřejnosti. Stejně jako její předseda Petr Fiala, jemuž se stále nedaří prodat základní lidský i politický příběh, takže není „uvěřitelnou“ figurou pro voliče. Ti ho většinou vnímají jako slušného pána s rozmazanými obrysy, jehož politické poselství je nezřetelné.
„Šťastná poraženost“ je v tom, že ODS sice přišla o polovinu zastupitelů, ale stále udržela 2200 mandátů. Když k tomu připočteme společně kandidující nezávislé, dostala by se na třetí místo v žebříčku parlamentních stran. Situace ODS po těchto volbách je následující: skluz se podařilo zastavit zhruba v polovině kopce, ale jak nezačne celostátní a krajská úroveň tlačit tuto značku nahoru stane se z dnešního výsledků „nešťastná poraženost.“ Jinak řečeno, sešup byl oddálen, ale nevyřešen.
Nefalšovaným nešťastným poraženým letošních voleb je TOP 09 se zhruba 750 mandáty. Karlovo charisma z prezidentské volby tentokrát nezafungovalo ze tří důvodů: jednak dali lidé najevo svou sociální a politickou zkušenost s dosavadními kandidáty. Topka už nebyla tou novou, neposkvrněnou stranou, jakou před čtyřmi lety, přestože i tehdy nedosáhla v komunále velkého úspěchu.
Dále nevyšla sázka na protibabišovskou kartu, spojenou s mobilizací „prozápadně“ orientovaných voličů. Současně měli voliči k dispozici tak širokou nabídku stran a hnutí, že například pražská orientace TOP 09 na levicově liberální baťuškářské voliče, co jezdí všude na kole, jí jen BIO jídla a nemají rádi auta se ukázala jako mylná.
Obecně platil jeden trend: lidé volí podle své dosavadní zkušenosti s radnicemi. Rovněž pochopili, že volby smysl mají a nebojí se trestat ty politické strany, které se v jejich očích provinily, byť by to udělali třeba volbou extravagantních uskupení (piráti jako vítěz v Mariánských Lázních). Na jednu stranu tím rozbili polistopadový politický systém. Na stranu druhou mu možná dali novou dynamiku.
