V dáli za oceánem se vymýšlejí řešení zašmodrchaných problémů v Palestině, Egyptě, Iráku, Sýrii, Afghánistánu či Pákistánu. Přežili jsme studenou válku, vlastně to byly blažené časy, podařilo se knockoutovat Sovětský svaz. Bolševik sice byl sakramentsky nebezpečný nepřítel, ale nebyl to sebevražedný fanatik, který by dával přednost smrti před životem a tuze by bažil po permanentním splynutí v Alláhově náruči. Jenže co mají demokracie dělat dnes?
Solidní publikace The Weekly Standard ve svém vydání s datem 30. června 2014 mě jako amerického daňového poplatníka informovala, že pokus USA přesvědčit převážně arabskou oblast Blízkého a Středního východu o výhodách pluralistické demokracie už stál tři triliony dolarů. V roce 1998 Kongres ve Washingtonu přijal a tehdejší prezident Bill Clinton podepsal zákon Iraq Liberation Act, který učinil záměr zbavit se krutého Saddáma Husajna, prioritou politiky Spojených států. Clinton započal s bombardováním, jeho nástupce Bush s důkladným válečným tažením, a nynější dosluhující prezident Obama ve své úspěšné volební kampani 2012 prohlásil: „Před čtyřmi roky jsem slíbil ukončit tuto válku. Podařilo se nám vytvořit suverenní, stabilní, soběstačný Irák."
Nic takového se ovšem nepovedlo, slíbený stát důkladně zkolaboval.
Jak vyhodit peníze
Jen výcvik a vybavení jeho vojska už stál 25 miliard dolarů. A tato armáda s vozidly, tanky, dělostřelectvem, nejmodernějšími zbraněmi, se rozpadla, uprchla, čímž umožnila, aby do vakua vstoupili bojovníci s důkladnou motivací: Jednotky ISIS (Islámský stát Iráku a Sýrie), chalífát s globální ambicí ovládnout celý svět. Taková obohacující novinka prozatím ovládá pouze východní část Sýrie a severní Irák. Přesvědčením to jsou salafisté – tedy nejpřísnější verze islámu, jejích zákonem je středověká šaría. Pohybují se v černých uniformách, tvář zčásti zakrytou černým náhubkem, v ruce zbraně a případně i černý prapor, s ambicemi brzo již dorazit do metropole Bagdádu.
30. července 2014 ke mně pak doputoval e-mail „WND, ISIS, Goes on Horrific Beheading Spree“, autor Michael Carl. Kromě počínání těchto salafistů obsahoval i pozoruhodné video ze syrského města Rakka. Na videu jsou záznamy s několika tucty hlav již uříznutých, na kůlech vystavených podél zdi chodníku a přílehlého boulevardu s hloučky nožem nedotčených občanů, kolem pak nějaká ta bezhlavá těla. Procedura dekapitace na videu nenabídnuta, zda surově krvelačně či opatrně až ohleduplně probíhalo pižlání takových hrdel. To vše však s doprovodem pobožně znějícího komentáře, začínajícího slovy „Ve jména Alláha, co nejvíc dobrotivého, co nejvíc milosrdného, splnil svůj slib a porazil naše nepřátele. Tvoji bratři zde, vojáci islámského chalífátu, Alláh nás požehnal svým velkým požehnáním."
Konec menšin
Značné pozornosti se dostává nejen disidentům, ideologickým úchylkářům ve vlastních řadách. Například v Mosulu, ve velkém městě na severu Iráku, nyní pod kontrolou salafistů, došlo ke svižné likvidaci křesťanské menšiny v počtu 100 tisíc lidí tam pobývající již od šestnáctého století. Letos jí ale je již konec. Na všech jejich domech došlo k natření zlověstného písmene N, jímž začíná slovo Nassarah neboli "křesťan" a u toho oznámení Property of the Islamic State - Majetek Islámského státu, vyvlastněno, znárodněno, tak to je. Křesťanům poskytnuta lhůta během jednoho dne z Mosulu zmizet, a v případě neochoty, že zasáhne meč. O tomto stavu věcí, a to nejen v Mosulu, se ovšem ví ve všech metropolích západního světa. Prozatím marně čekám na nějakou odezvu z řad té naší tak poseroutkovsky reagující neboli nereagující civilizace. Že by strach, ne-li dokonce děs z obvinění z islamofobie, provinění toho nejhrůznějšího?
V takovém prostředí tedy zavádíme západní novoty pluralistické demokracie.
Irák, zóna zmaru
Sunnité a šíité s neutuchajícím nutkáním se vzájemně podražďují, nejenom v Iráku. Detailními nuancemi rozdílností jejich islámské víry se nezabývám, nemám dost trpělivosti do něčeho takového se ponořit. V sunnitském Pakistánu se šíitům dostává označení "moskyti" - hmyz. Only in America: My dáváme plno peněz Pakistánu za účelem jeho vylepšování, zvelebování, a podarovaná strana se revanžuje přeposláním části takových peněz naším nepřátelům.
Nynější situace v Iráku: Sever ovládají sunnité-salafisté, s úmyslem zmocnit se celé
země. Financuje je zejména Saúdská Arábie, tento náramný to spojenec USA. Zásluhou štědrých fondů fungují školy s příslušnou orientací, notně ovlivňující mladou generaci. Z takového prostředí se rekrutují fanatici, sebevrazi, spěchající do Alláhova objetí. Řady salafistů zmohutňují dezertéři, přeběhlíci z tábora sunnitů na severu země.
Část středu a celý jih Iráku prozatím patří šíitům. Washington stále podporoval důsledně neefektivní vlády v Bagdádu, které skládali většinou tito šíité. Bývalý premiér Nurí al-Malakí, řadu let prokazoval svou neschopnost vytvářet jakékoliv aliance, nezbyla mu ani jedna unce důvěryhodnosti.
O to víc mě překvapují ujišťování odborníků s dlouholetou znalostí v tamějším obtížně dešifrovatelném terénu, s jejich tvrzením, že Islámský stát vlastně nemá naději zmocnit se vlády v Iráku, že šíité se budou k smrti rvát, aby si ochránili svatá místa jako je Karbala a Nadžáf.
Nynější viceprezident Joe Biden, všeobecně hodnocený jako light weigt (myslitel přeborník v muší váze), se už před řadou let správně vyslovil ve prospěch důkladné decentralizace Iráku na tři části - sunitskou, šíitskou a kurdskou.
Pomozme Kurdům
Pár podrobností o této třetí třetině: Kurdové jsou velmi početný národ, 30 až 40 milionů lidí, s vlastní řečí, tradicí a osudem být připraveni o právo vlastní suverenity, autonomní existence, s roztříštěním čtyřmi směry- tureckým, syrským, iránským a iráckým. Druh jha nijak k závidění. Například jeden konflikt v turecké oblasti s 200 000 obyvateli si vyžádal smrt 37 000 Kurdů, téměř dvacetiprocentní ztráty.
A není mi známo, že by se „kurdská otázka“ na fóru OSN kdy příliš vehementně projednávala. Za studií v New Yorku jsem poznal pár spolužáků právě takového původu, dozvídal se o jejich frustracích, na fóru OSN se svými iniciativami nijak neuspěli. Tam jsem se v jiné záležitosti párkrát objevil a v doprovodu jiného bývalého spolužáka, ještě z pražské doby, poté emigranta a dopisovatele předních švýcarských novin, v New Yorku jsme se pořádně pohádali s dost vysokým funkcionářem vrcholné světové organizace, jenž se poškleboval našemu zájmu o všeobecně ignorovaný kurdský problém.
Tuze jsem proto přivítal nedávné pojednání s názvem „Between Iraq and a Hard Place" s podtitulkem „The Kurds love America, it's time to reciprocate" (The Weekly Standard, 30.6.2014). Bylo o tom, jak si Kurdové prosadili status rozumně, racionálně si počínající autonomie, hlídají si své hranice v délce tisíce kilometrů, v tomto národě jeho příslušníci se zájemně nepožírají, hlavy si neuřezávají, svatostánky a mateřské školky i osazenstvem do povětří nevyhazují. Jejich armáda, takzvaná pešmergas, je disciplinovaná, před salafisty neprchá. Pilně se obchoduje s nejedním zahraničním partnerem. Ropa jako primární komodita, Bagdád se domáhá udržet privilegium na uzavírání tak výnosných obchodů, kde podíl na zisku se ztrácí v kapsách bagdádských kleptokratů, což oprávněně vede Kurdy takové zboží prodávat nikoliv s takovou zlodějskou asistencí.
Řada kurdských měst, včetně hlavní metropole Irbil, náramně prosperuje, i tímto směrem do bezpečí upláchli a život si zachránili křesťané z Mosulu. Islám jim sice všechen majetek zkonfiskoval, čili ukradl, ale hlavu jim neuřízl. Jenže vládci ve Washingtonu stále dávají spíše přednost spojenectví s šíitským režimem v Bagdádu, i když alespoň naznačili, že i Kurdům možná pomohou.
Při té příležitosti připomeňme nehoráznou ironii - Amerika univerzálně nenáviděná, Kurdy však je obdivovaná až milovaná. Je nejvyšší čas se vůči nim správně, spravedlivě zachovat.
