Solidní publikace The Weekly Standard ve svém vydání s datem 30. června 2014 mě jako amerického daňového poplatníka informovala, že pokus USA přesvědčit převážně arabskou oblast Blízkého a Středního východu o výhodách pluralistické demokracie už stál tři triliony dolarů. V roce 1998 Kongres ve Washingtonu přijal a tehdejší prezident Bill Clinton podepsal zákon Iraq Liberation Act, který učinil záměr zbavit se krutého Saddáma Husajna, prioritou politiky Spojených států. Clinton započal s bombardováním, jeho nástupce Bush s důkladným válečným tažením, a nynější dosluhující prezident Obama ve své úspěšné volební kampani 2012 prohlásil: „Před čtyřmi roky jsem slíbil ukončit tuto válku. Podařilo se nám vytvořit suverenní, stabilní, soběstačný Irák."
Nic takového se ovšem nepovedlo, slíbený stát důkladně zkolaboval.
Jak vyhodit peníze
Jen výcvik a vybavení jeho vojska už stál 25 miliard dolarů. A tato armáda s vozidly, tanky, dělostřelectvem, nejmodernějšími zbraněmi, se rozpadla, uprchla, čímž umožnila, aby do vakua vstoupili bojovníci s důkladnou motivací: Jednotky ISIS (Islámský stát Iráku a Sýrie), chalífát s globální ambicí ovládnout celý svět. Taková obohacující novinka prozatím ovládá pouze východní část Sýrie a severní Irák. Přesvědčením to jsou salafisté – tedy nejpřísnější verze islámu, jejích zákonem je středověká šaría. Pohybují se v černých uniformách, tvář zčásti zakrytou černým náhubkem, v ruce zbraně a případně i černý prapor, s ambicemi brzo již dorazit do metropole Bagdádu.
30. července 2014 ke mně pak doputoval e-mail „WND, ISIS, Goes on Horrific Beheading Spree“, autor Michael Carl. Kromě počínání těchto salafistů obsahoval i pozoruhodné video ze syrského města Rakka. Na videu jsou záznamy s několika tucty hlav již uříznutých, na kůlech vystavených podél zdi chodníku a přílehlého boulevardu s hloučky nožem nedotčených občanů, kolem pak nějaká ta bezhlavá těla. Procedura dekapitace na videu nenabídnuta, zda surově krvelačně či opatrně až ohleduplně probíhalo pižlání takových hrdel. To vše však s doprovodem pobožně znějícího komentáře, začínajícího slovy „Ve jména Alláha, co nejvíc dobrotivého, co nejvíc milosrdného, splnil svůj slib a porazil naše nepřátele. Tvoji bratři zde, vojáci islámského chalífátu, Alláh nás požehnal svým velkým požehnáním."
Konec menšin
Značné pozornosti se dostává nejen disidentům, ideologickým úchylkářům ve vlastních řadách. Například v Mosulu, ve velkém městě na severu Iráku, nyní pod kontrolou salafistů, došlo ke svižné likvidaci křesťanské menšiny v počtu 100 tisíc lidí tam pobývající již od šestnáctého století. Letos jí ale je již konec. Na všech jejich domech došlo k natření zlověstného písmene N, jímž začíná slovo Nassarah neboli "křesťan" a u toho oznámení Property of the Islamic State - Majetek Islámského státu, vyvlastněno, znárodněno, tak to je. Křesťanům poskytnuta lhůta během jednoho dne z Mosulu zmizet, a v případě neochoty, že zasáhne meč. O tomto stavu věcí, a to nejen v Mosulu, se ovšem ví ve všech metropolích západního světa. Prozatím marně čekám na nějakou odezvu z řad té naší tak poseroutkovsky reagující neboli nereagující civilizace. Že by strach, ne-li dokonce děs z obvinění z islamofobie, provinění toho nejhrůznějšího?
V takovém prostředí tedy zavádíme západní novoty pluralistické demokracie.
Irák, zóna zmaru
Sunnité a šíité s neutuchajícím nutkáním se vzájemně podražďují, nejenom v Iráku. Detailními nuancemi rozdílností jejich islámské víry se nezabývám, nemám dost trpělivosti do něčeho takového se ponořit. V sunnitském Pakistánu se šíitům dostává označení "moskyti" - hmyz. Only in America: My dáváme plno peněz Pakistánu za účelem jeho vylepšování, zvelebování, a podarovaná strana se revanžuje přeposláním části takových peněz naším nepřátelům.
Nynější situace v Iráku: Sever ovládají sunnité-salafisté, s úmyslem zmocnit se celé
země. Financuje je zejména Saúdská Arábie, tento náramný to spojenec USA. Zásluhou štědrých fondů fungují školy s příslušnou orientací, notně ovlivňující mladou generaci. Z takového prostředí se rekrutují fanatici, sebevrazi, spěchající do Alláhova objetí. Řady salafistů zmohutňují dezertéři, přeběhlíci z tábora sunnitů na severu země.
Část středu a celý jih Iráku prozatím patří šíitům. Washington stále podporoval důsledně neefektivní vlády v Bagdádu, které skládali většinou tito šíité. Bývalý premiér Nurí al-Malakí, řadu let prokazoval svou neschopnost vytvářet jakékoliv aliance, nezbyla mu ani jedna unce důvěryhodnosti.
O to víc mě překvapují ujišťování odborníků s dlouholetou znalostí v tamějším obtížně dešifrovatelném terénu, s jejich tvrzením, že Islámský stát vlastně nemá naději zmocnit se vlády v Iráku, že šíité se budou k smrti rvát, aby si ochránili svatá místa jako je Karbala a Nadžáf.
Nynější viceprezident Joe Biden, všeobecně hodnocený jako light weigt (myslitel přeborník v muší váze), se už před řadou let správně vyslovil ve prospěch důkladné decentralizace Iráku na tři části - sunitskou, šíitskou a kurdskou.
Pomozme Kurdům
Pár podrobností o této třetí třetině: Kurdové jsou velmi početný národ, 30 až 40 milionů lidí, s vlastní řečí, tradicí a osudem být připraveni o právo vlastní suverenity, autonomní existence, s roztříštěním čtyřmi směry- tureckým, syrským, iránským a iráckým. Druh jha nijak k závidění. Například jeden konflikt v turecké oblasti s 200 000 obyvateli si vyžádal smrt 37 000 Kurdů, téměř dvacetiprocentní ztráty.
A není mi známo, že by se „kurdská otázka“ na fóru OSN kdy příliš vehementně projednávala. Za studií v New Yorku jsem poznal pár spolužáků právě takového původu, dozvídal se o jejich frustracích, na fóru OSN se svými iniciativami nijak neuspěli. Tam jsem se v jiné záležitosti párkrát objevil a v doprovodu jiného bývalého spolužáka, ještě z pražské doby, poté emigranta a dopisovatele předních švýcarských novin, v New Yorku jsme se pořádně pohádali s dost vysokým funkcionářem vrcholné světové organizace, jenž se poškleboval našemu zájmu o všeobecně ignorovaný kurdský problém.
Tuze jsem proto přivítal nedávné pojednání s názvem „Between Iraq and a Hard Place" s podtitulkem „The Kurds love America, it's time to reciprocate" (The Weekly Standard, 30.6.2014). Bylo o tom, jak si Kurdové prosadili status rozumně, racionálně si počínající autonomie, hlídají si své hranice v délce tisíce kilometrů, v tomto národě jeho příslušníci se zájemně nepožírají, hlavy si neuřezávají, svatostánky a mateřské školky i osazenstvem do povětří nevyhazují. Jejich armáda, takzvaná pešmergas, je disciplinovaná, před salafisty neprchá. Pilně se obchoduje s nejedním zahraničním partnerem. Ropa jako primární komodita, Bagdád se domáhá udržet privilegium na uzavírání tak výnosných obchodů, kde podíl na zisku se ztrácí v kapsách bagdádských kleptokratů, což oprávněně vede Kurdy takové zboží prodávat nikoliv s takovou zlodějskou asistencí.
Řada kurdských měst, včetně hlavní metropole Irbil, náramně prosperuje, i tímto směrem do bezpečí upláchli a život si zachránili křesťané z Mosulu. Islám jim sice všechen majetek zkonfiskoval, čili ukradl, ale hlavu jim neuřízl. Jenže vládci ve Washingtonu stále dávají spíše přednost spojenectví s šíitským režimem v Bagdádu, i když alespoň naznačili, že i Kurdům možná pomohou.
Při té příležitosti připomeňme nehoráznou ironii - Amerika univerzálně nenáviděná, Kurdy však je obdivovaná až milovaná. Je nejvyšší čas se vůči nim správně, spravedlivě zachovat.
Ota Ulč je česko-americký spisovatel a politolog. Žije v americkém Binghamtonu. Vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově, v roce 1959 emigroval z komunistického Československa. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na univerzitě v Binghamtonu učil předmět Comparative Governments.
