Tažení proti Bohuslavu Sobotkovi, které v pátek otevřela vlajková loď Babišova mediálního impéria, Mladá fronta Dnes, není jen jednou ze „standardních“ investigativních akcí s cílem zkompromitovat politického protivníka. Velká protikorupční revoluce vstupuje do své druhé, závěrečné fáze, která by se dala nazvat konsolidací (mluvit o „normalizaci“ by bylo nepřesné, protože vzniká otázka, co to vlastně považujeme za normál).
První fáze, rozmetání „starých pořádků“ probíhala loni od prezidentské volby a vyvrcholila v říjnu volbami do Poslanecké sněmovny. Znamenala nové rozdání karet, vítězi se stali postupně Zeman, Sobotka a Babiš. Dalo se očekávat, že v druhém kole si to rozdají mezi sebou. Hned po říjnových volbách dostal výrazně do nosu Zeman. Teď je na paškále na pohled nejsilnější, ale taky nejzranitelnější hráč, premiér a zároveň předseda největší vládní strany.
Pan Sobotka, jak se ukazuje, je poměrně bezbranný a osamocený jako kůl v plotě. Těžko se dá očekávat, že se ho v inkriminované věci (prodej státního podílu OKD v roce 2004) někdo zastane, nejspíš to ani nejde. Rozhodně nemůže očekávat podporu od Miloše Zemana ani od vnitrostranické opozice v ČSSD, která se už třese na jeho post. Nic dobrého ho ovšem nečeká ani od zbývajícího koaličního partnera, KDU-ČSL. Předseda Bělobrádek i místopředseda Jurečka nezůstali nic dlužni odkazu zvěčnělého Josefa Luxe a zachovávají přísnou neutralitu: už žádné koaliční rozmíšky, svornost bratři, makejme. Pozoruhodné je, že pan Jurečka mluví o mediální přestřelce. Jistě, ale všechno začalo tažením MfD, a tu člověka napadne, že jako přestřelku lze např. definovat i atentát na Heydricha. Je to ovšem definice poněkud chudá (čtenář doufám chápe, že mi nejde o to přirovnávat pana Sobotku k říšskému protektorovi, ale o povahu akce).
Když se nastolí (byť i jen nepřímo) volání po premiérově skalpu, nemůže zůstat netečná opozice, a to ani kdyby chtěla. Miroslav Kalousek vlastně jen v ostřejší podobě opakuje to, co řekli Bělobrádek s Jurečkou: „Na místě je pracovat a nehádat se. Buď ať začnou plnit sliby, nebo ať se vezmou za ruce a odejdou oba.“ Ve skutečnosti nakonec odejde jen jeden, a zkuste si tipnout, kdo to bude. TOP09 jeví se být jen tvrdší a radikálnější variantou KDU-ČSL, což je zvýrazněno i tím, že nesedí ve vládní koalici. Jakousi chmurnou předtuchu toho, co bude, až se spor vyřeší, má jen poslanec ODS a exministr spravedlnosti Blažek: „Až bude stát fungovat jako firma, nebudou žádné diskuse.“
Za zvláštní pozornost stojí, jak na Sobotkovy problémy s Babišem reagovali v sobotu spříznění komentátoři z Práva. Lukáš Jelínek zaklíná – koho, nejspíš Babiše –, že jsou si se Sobotkou souzeni, koalice by se měla sejít a vyhlásit příměří, ostatně koaliční vody se brzy uklidní. A Jiří Pehe Babiše upozorňuje na rizika, kterým by se vystavil, kdyby se Sobotky zbavil. Když si člověk vzpomene na čtyřroční nenávistné štvaní proti zrádné pravici a následný vítězný tanec na břiše poražených, může mu tohle škemrání přijít zábavné.
Jinak je na českou politickou scénu smutný pohled. Trosky polistopadového politického systému kapitulují před triumfujícím predátorem. Zdá se, že v něm byla zabudována jakási systémová vada,a proto teď nemá šanci, Přesto je nutné stále opakovat: predátor není to správné řešení.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
