Kdysi, když byla naše demokracie ještě mladá, navštívil jsem jako reportér sjezd Komunistické strany Čech a Moravy.
Strávil jsem tehdy plodný večer s komunisty z Frýdku-Místku a dalších severomoravských okresů. Zjistil jsem, že chlapi z KSČM se zcela běžně oslovují „soudruhu, vole“. Jeden soudruh vůl říkal jinému soudruhu volovi zhruba toto: „Hele, vole, soudruhu, vole, ten Grebeníček, to je sekáč, vole, ten to těm sviním v Praze, vole, natře, soudruhu, vole.“ Prostě dokázali v jedné jediné větě oslovit kolegu pomocí pětkrát zopakovaného slova vole a dvakrát k tomu přidali soudruha. Tím jaksepatří upevnili svoje revoluční bratrství.
Vyzbrojen touto znalostí přirozeného jazykového prostředí jsem proto nepadl do mdlob, když jsem si spolu s celým národem vyslechl rozhovor tří členů vlády o pohřbu Nelsona Mandely. Koneckonců: všichni tři, Rusnok, Picek i Fischer, byli dříve také komunisty, a tak člověk může být rád, že třeba pan premiér neříkal panu ministrovi obrany: Hele, vole, soudruhu, zemřel Mandela, soudruhu, vole. Úplně se třesu, abych tam nemusel jet, soudruhu, vole, je to dálka jako prase.
Aféra s Rusnokovou meditací nad těžkým osudem žila na sociálních sítích celý minulý víkend. Jedna skupina debatérů zastávala názor, že vulgárně mluvíme všichni nebo že si tu vlastně všichni běžně říkáme „vole“. A že Jiří Rusnok jen odhalil realitu a vyléčil tak lidi z iluzí o tom, že by se vládní představitelé nějak zásadně vymykali celonárodnímu průměru. Někteří kolegové novináři navíc vyzývali, abychom si uvědomili, jak hovoříme na našich poradách. Jeden kolega z televize mě přesvědčoval, že tady, v Česku jsme všichni „proletáři“ a že třeba Britové či Němci také mluví v soukromí strašně.
Proti tomuto postoji – kromě explicitních kritiků primitivních slovních projevů – tu však vystupuje skutečnost, že prostomyslný rozhovor premiéra s ministry patřil k nejčtenějším článkům. Navíc zahraniční média po něm vysloveně skočila a roznesla ho k větší slávě naší země po celém světě. Kdyby to bylo skutečně tak normální, že lidé na parlamentní tribuně vypouštějí cynické a primitivní výroky, tak by ten zájem nemohl být tak značný. Třebaže jsme všichni chybující lidé, tak zároveň platí, že značná část veřejnosti touží po jisté ušlechtilosti a má právo vznášet na vládní představitele vyšší nároky.
Jinak je třeba poznamenat, že všichni proletáři nejsme. Kdo si chce být proletářem, tak ať jím je, ale ať to nikomu nevnucuje. Jazyk je tím nejjednodušším poznávacím znamením člověka a jeho prostředí. Svůj vlastní typický jazyk mají kapsáři a podvodníci. Svůj jazyk měli proletáři. A zcela jiný jazyk mívají lidé, kteří čtou knihy, chodí na výstavy nebo řídí pracovní týmy, firmy a státní úřady. Nejde o to, že by ta druhá skupina nikdy nepoužívala ošklivá slovíčka. Používá. Ale úplně jinak a se zcela odlišnými významy. Pro argot zlodějů a průměrných primitivů je typické, že jednotlivá, často opakovaná slova postrádají sdělovací funkci a místo toho deklarují jakési kumpánství a každodenní rutinní cynismus, s nímž tito lidé procházejí celým životem. „Hele, vole, my dva na všechno dlabeme, vole, a tím patříme k sobě, vole.“ A není zcela jednoduché přesně vědět, kam ono univerzální slovo „vole“ přesně umístit ve větě, aby bylo dosaženo potřebné melodičnosti a rytmiky primitivního projevu. Gramatika na to nefunguje. Vyžaduje to buď značný jazykový cit, nebo léta cviku.
Je prostě překvapivé, když toto „umění“ jazyka asociální solidarity ovládají ministři. A je překvapivé, když tímto způsobem nechá do své duše nahlédnout předseda vlády. Tady nejde vůbec o žádné moralizování. Jde jen o naprostou nepatřičnost. Vždyť podle slovního tiku „vole“ člověk v této zemi už od dětství pozná, s kým nechodit na ryby a s kým nesedět v lavici.
Morální problémy jsou jinde a s jazykem podvodníků souvisejí jen volně. Jiří Rusnok, Vlastimil Picek a Jan Fischer se dlouhodobě ukazují jako cyničtí kariéristé, jimž nevadí sedět ve vládě bez mandátu a sloužit Miloši Zemanovi. V rozporu s ústavními pravidly, která ovšem pan prezident považuje za idiotská. Jejich deklarace kumpánství i provozní cynismus jsou v této souvislosti zcela pochopitelné.
Kdo ale tady, vole, bere ještě vážně, vole, nějakou ústavu, vole?
(Všem volům, němým, bezbranným a krásným tvorům, se za naše spoluobčany voly hluboce omlouváme.)
