Na hnutí ANO je něco zvláštním způsobem strnulého, thymolinového, řekl bych makrobiotického. Tak ani volební štáb strany, která v podstatě vyhrála volby, nepřipomíná bujarý večírek nebo triumfální jízdu úspěchu. Dokonce ani zlověstné ticho předznamenávající teror. Elegantní poklid nenaznačuje ani překvapení z výsledků, dojetí z úspěchu nebo zděšení z náhlé zodpovědnosti. Jakoby se nic nestalo.
Takový byl aspoň můj dojem z odpoledne v hlavní štábu ANO, který sídlil v těsné blízkosti Agrofertu, firmy Andreje Babiše. V Centru pohybové medicíny se pohybovalo prakticky celé vedení strany, všichni se strnulým úsměvem a jistou vážností v padnoucích oblecích konverzovali na všechny strany, nebyli ani rozverní, ani radostní, ale ani děsiví. Žádné výbuchy nadšení či euforické výkřiky, nikdo moc napjatě nesledoval výsledky, bylo to takové – mrazivě profesionální. Splnili jsme úkol, slavit ho netřeba. Strana, kterou neslyšíte. Jako našlapování po těžkém koberci.
Celý ten projekt je podivně omyvatelný. Programové zásady ani ideovou zakotvenost nemá, jeho majitel není charizmatický řečník ani prototyp politického gaunera. ANO (se) nudí. Babiš se sice s leckým soudí, ale nikdy se na veřejnosti neporval ani neobjevil opilý. Cyrana Martina Stropnického, tichého triumfátora těchto voleb, provází útrpně unavený úsměv, prozrazující přesvědčení o těžkých úkolech, které jej čekají, a nedostatek smyslu pro humor. Stropnický také v rozporu s Babišovým původním proslovem dal jasně najevo, že by ANO ve vládě přece jen mohlo usednout, a Babiš po jednání předsednictva a výboru hnutí už nebyl tak kategorický.
Po delším přemyšleni mi to došlo: ANO chybí humor, nadsázka a ochota chápat okolní život v jeho barvitosti a sebe sama s rezervou. Něco jako Rekonstrukci státu, k níž se ostatně Babiš hlásí a jejíž reprezentanti se s členy ANO dnešního volebního odpoledne v Centru pohybové medicíny volně proplétali.
